všude nacházíme, třeba že ve tvaru změněném. U obyčejných kolovratů shledáme tuto přeměnu: Vřetýnko bylo dřevěné, na kolovrate jest ocelové a opatřeno pírem ; přeslínek mělo vřetýnko těžký a oblý, u kolovratu jest dřevěný a žlábkem pro šňůru opatřen; točilo se v prstech ruky v poloze svislé, na kolovrate jím točí šňůra v poloze vodorovné; nit navinovala se v přestávkách na vřetýnko, u kolovratu navinuje se sama bez ustání na cívku. Změna záleží ještě v tom, že vřeteno na kolovrate má v předu hubičku (trubku), kterou prochází nit. Presem se zhlaví zpevní, aby se ,,ne-hyklalo" i aby šňůra se napnula. Píro, nyní ocelové, za stara dřevěné, drží nit, kroutí ji a převádí na cívku.

Takto zřízené vřeteno zapuštěno jest na svých koncích v lůžkách dvou nízkých sloupků, kteréž se drží ležmého trámku, jehož přední konec jest volný, zadní pak vpuštěn do větší sošky, kdež je] pres svírá.

Doložiti ještě třeba, že velký kolovrat či hrubé zhlaví má dvě*) šňůry, kdežto u malého kolovratu (malého zhlaví) jest jen jedna šňůra. U prvého točí jedna šňůra vřetenem, druhá cívkou. Cívka však má přeslínek bud větší nebo menší, aby se pomaleji nebo rychleji otáčela než vřeteno, sice by šla na prázdno, nenavíjela by nit.**)

Ü malého zhlaví otáčí šňůra vřeteno, cívku pak, aby šla pomaleji, zadržuje drátek po straně zapuštěný. Vřeteno i cívka u malého zhlaví jsou mnohem menší a, by lehounko chodily, jest vřeteno zapuštěno vhozených lůžkách. Dva maličké sloupečky opatřeny jsou rýžkami, do těch prostrčí se obdélné kousky tvrdé kůže, mající na vyčnívajícím konci proseknutou dírku. Druhý konec utuží se třískou, na plocho to přiříznutým kolíčkem, jenž se do rýžky vtlačí, by se kůžička nehýbala. V dírkách ků-žiček otáčí se tedy vřeteno s cívkou.

Ve větších hospodářstvích měli nejméně tři druhy kolovratů: tvrdý na hrubou (koudelnou) přízi, kozlík nebo obyčejný větší kolovrat na pěknou přízi a malý kolovrat na nejjemnější.

Ku předení, ]ak dotčeno, potřebí jest ještě přeslice, stojanu to, na nějž se kužel staví. Přeslice mívali rozličného druhu. Nej jednodušší byla prostá, roubu podobná hůl, kterou. zastrkávali do díry v lavici. V některých staveních měli k tomu cíli při kraji lavice několik děr ku pohodlí přástevnic. Lavice taková byla přenosná (na rozdíl od lavic kolem stěn rozestavených a někdy připevněných) a říkali jí z kouta do kouta.

Málo od této lišila se přeslice zvaná podprdálka (Herb.), pod-p r d a č k a (Č. Tř.). Byla nevysoká a upevněna na konci tvrdého prkénka. Druhý konec prkénka si dal přadlec pod sebe. S přeslicí chodilo se na přástvy.

Stoj ánkem nazývali (v Herb.) přeslici vytahovací, která se stavěla jako svícen (loučník) na zem. Měla za základ stoličku o 3—4 nohách, obyčejně okrouhlou neb šestihrannou, z jejíhož středu vystupovala přímá, hrotnatá tyč asi 1120 m vysoká. U zámožných skládala se tyč. jako u loučníku ze dvou ozubených částí, kterými se mohla přeslice výše vztýčiti nebo snížiti. Zdobívaly se též řezbami.

Přeslice skrácená byla přeslice lomená ze tří částí. První dvě, kolmá a vodorovná, tvořily ruku, která se ke kolovratu připevnila. Rukou mohlo se sem tam točiti, jak bylo výhodno. Na ruce připevněn byl stojatý