kolík, vlastní to přeslice, na kterou se stavěl kužel. Skrácená přeslice ■ měla i tu výhodu, že nikomu nepřekážela a že se nezvrátila. Tyto přeslice bývaly též práce řemeslné.

Byl-li len dlouhý a kužel krátký, nastavili kužel menším kužílkem, nebo byl-li větší kužel již nadit, podstrčili jej zespod na přeslici a větší seděl na něm.

V každé krajince nacházel se soustružník, jenž proslul hotovením dobrých kolovratů, odtud slul к o 1 o v r a t n í к. К takovému chodilo se též se všemi opravami. Na dobrém, kolovratu se žádalo hlavně, aby lehko chodil, aby dělníka neunavoval.

V České Třebové prosluli v prvé polovici 19. století nad jiné, kolovrátníei Dobroucký a Váňa. Obyčejný kolovrat z lípového dřeva byl za 5 zl. šajnů. iDle přání je omalovali a hotovili také kolovraty, na něž vynakládali veškeré své umění. Tu pak nebylo nic hladkého, vše samá ozdůbka. Užívali к nim také vzácnějších dřev: hruškového, švestkového, olšového aj. Tenké oblé části byly ověšeny kroužky nenavlečenými, nebo obstoupeny dutými oblouky v přeslenu stojícími, s půdou srostlými; bylo též naděláno tajných schránek, pupíčků a j. Kolovraty S2 též kostí vykládaly, mosazí zdobily a p. Práce měli kolovrátníei stále dosti; zvláště v neděli přicházel vesnický lid houfně se správkami.

Píra (péra) dělal pírař (fédršmíd) v Lanškroune. Na píru se žádalo, aby nit nepouštělo, nedrhlo ani nechytalo. Proto nesmělo míti nic ostrého na sobě, zoubky musily býti pečlivě vyhlazeny jako vše ostatní. Někdy se píro rozlítlo. U starých dřevěných pír mívali v dírkách zastrčeny brčky, ptačí péra, kolíčky. Všelijak si pomáhali a pak ovšem kolovrat těžko chodil.

Na dobrém kolovrate mnoho záleželo, záviselať od něho nejen lehká, ale i zdařilá práce. Ale kolovrat míval mnohdy „svou hlavu", ne a ne po-slechnouti. Napohled mu nic nechybělo a přece nedělal dobrou službu. Co se ubohých chudých nejednou natrápil! Proto se nedivme, že o tříkrálové koledě ženy prosívaly pana kantora, by jim kolovraty kadidlem p o d k o u ř i 1, aby dobře chodily. Mělyť svou „víru" a ta šla mnohdy ještě dále; věřily, že může býti kolovrat u ř k n u t. Jestliže zlé oči uřkly člověka nebo zvíře, proč by neuřkly kolovrat? Ženy byly s ním v tak častém styku jako s lidmi a dobytčetem, proto v něm vycítily jaksi ducha. Uřkl-li kdo kolovrat, pak byla marná práce. Bud nebral, nebo šlo moc do pí r a, smetaly se kotoučky, struna se trhala. „Byla to práce zlořečená." Snad i proto si je dávaly podkuřovati.

Struny (šňůrj') kroutili řezníci ze skopových střívek a sušili je u kamen.

Valem vymírají osoby, které za mladých let ještě předením na kolovrate se zabývaly; ale nesnadno najiti člověka, jenž by byl aspoň viděl příští na vřetýnku. V nejzazším východě českém vřetýnka záhy ustoupila kolovratům. Před 50 léty předly na nich ještě staré ženštiny v horách u Lanškrouna.

Předení bylo jednoduché. Na vřetýnko uvázal se počátek niti a zaklesl se poblíž vrchu smyčkou. Pak se vřetýnko uchopilo za horní konec a roztočilo se prsty jako šamrha. Visíc na niti, točilo se v povětří a