Pradlena točíc pravou rukou hvězdu drží v levici šišku a p r o p o u š t ě j í с špetkou culky dle potřeby, přede nit, která se kroutí hned u ruky, prochází rýžkou sošky a navíjí se na vřeteno.

Předení má tu zvláštnost, že šiška se drží na začátku u samé sošky, a jak niti přibývá, ruka se vzdaluje, až jak sedícímu nebo stojícímu ruka. stačí. Přitom musí nit býti stále napnuta, sic by se nerovně kroutila. Když ruka již nestačuje, popustí se trochu a vřeteno nit na sebe navine. Levá ruka s šiškou dospěvši tak až k zemi, opět se ponenáhlu vzdaluje a nit se napíná, ana opět roste.

Když byl tak potáč hotov, smekla jej pradlena, odložila stranou a předla dále, až jich bylo tolik, že stálo za smotání.

Při smotávání navlékala motačka potáče nazpět na vřeteno, kteréž mnohdy ani na kolovrat nezavesila, nýbrž špičku jeho v prstech nohy držela a na zemi točiti se nechala.

Příze zavazovala se pásmicí jako jiná, ale snímala se nikoli po celých přadenech, nýbrž po polouších (půldruhnících).

Aby hvězda nepohnutě stála, zatížila se cihlami nebo kameny; přadle kromě toho přidržovala trnož nohou.

I děti uměly culky na koníku kramplovati a na hvězdě přísti. Ale, poněvadž jim ruce na veliké rozměry kolovratu nestačily, nepředly sedíce, nýbrž stojíce. A tu jim bylo ustavičně běhati vpřed, \szad, až podlahu bosýma nohama vyhladily. Často se dost pro únavu naplakaly. Než šly do školy, musily si vykonati svůj každodenní úkolek. Byl-li velký, útrpné matky podstrkovaly jim čteník nebo půlku, aby přísný otec neviděl.*) „Nás matka budila třeba ve 3 hodiny, když bylo na pilno," vypravuje žena z lidu. „Jinak jsme den jak den před pátou již musely přísti. Byly jsme čtyry holky (sestry) a do školy musely jsme každá upřísti dva čteníky. Že'jsme byly malé, běhaly jsme u kolovratu. Která se opožďovala, dostala hned přes záda. Maminka seděla v prostřed seknici a kramplovala nebo za stavem dělala. Měly jsme čtyry stavy. Za jedním dělal tatínek, za druhým maminka a dál jsme měli dva chasníky. Taky tam byly dva špudlaty na soukání. Co bylo pazdeří a prachu po zemi a na všem, to se snadno rozumí. A žádnému to neškodilo. Byli jsme všickni zdrávi. Mezi prací chystala maminka snídani: opíkala koláčky řepy na plotně. A jak jsme přišly ze školy, předly jsme zas. V seknici byla jen jedna postel, na té spali rodiče. Ostatní spali jsme po peci a po zemi." .

Staří lidé, kteří nemají nyní živobytí, vzpomínají na ony doby jako na zapadlé štěstí. „Dokud kvetly culkové kolovraty, měla každá babička peníze nastřádané a potřebovala-li nevyhnutelně, sedla, napředla polouch, prodala — a bylo pomoženo."

Mladým se vyhlídka na culkový kolovrat méně zamlouvala. I ve známé písni „Však nám tak nebude, až se oženíme," zpívali: „Dáme si udělat culkový kolovrat."

Některé stařeny, které, dosud culky předou, užívají kolovratův obyčejných, na cuky upravených. Místo železného vřetena s pírem a cívkou jest totiž vřeteno od culkového kolovratu (výše popsané), na zvláštních soškách položené. Příze předená na tomto kolovrate, jenž do České Třebové přišel z D. Dobrouče, jest tuze natočená a dělá tudíž krůčky a ty kazí