Lnářství na Českotřebovsku.

,,O škoda těch časů, když ještě byly přástvy! To byly doby veselé, to bývaly radovánky! Teď chodí ženské zasmušile, pyšně; my jsme byly samá veselost. Co jsme se nadováděly! A přece bývalo vše v pořádku. Hoši byli spořádaní, mravní. Byl také dozor. Při přástvě — jak kde —seděl hospodář u kamen a štípal louče nebo nadíval kužele. Hospodyně měla místo uprostřed seknice a úsilně předla. Kromě žertů se nikdo neopovážil nic neslušného říci. Ale žertů bylo hojnost a všelijakých i hrubých. Dívky vzbuzovaly také respekt hochů, řepa a „zelouka" dávaly jim „silu"; nebyly slabé jako ty nynější potápky. Hoši se měli před jejich rukama na pozoru, mnohá nebála se ani dvou."

Takovými slovy vzpomínala stařena z Dlouhé Třebové na svá mladá léta a podobně pochvalně a toužně vyslovuje se každý stařec, každá stařenka o přástvách; nikdo jich nehaní, každý na ně vzpomíná jako na blahé chvíle. A přece nebyly nic jiného než ostatní celodenní zaměstnání tehdejších lidí, nic jiného než práce, práce pilná, unavující, avšak slazená milou společností a s vyhlídkou na zábavu.

Vlastním účelem přástev bylo zaháněti spaní. Za tehdejší doby se i v zimě málo spávalo: večer předlo se do 10, někde do n i 12 hodin, což nebylo v každém stavem stejné, a časně ráno sedalo se ke kolovratům zase. Kde měli dobytek, musila si čeleď se správou jeho pospíší ti, aby se brzy к prádlu dostala.

Dlouhá Třebová. Přástvy scházely se zřídka v chalupách, více ve statcích. Tam byly velké seknice, které měly většinou po třech stranách lajce, nejméně po dvou stranách; bylo tedy kam sednouti. Domácí hospodyně sedala na židli, hospodář, předl-li, také; ostatně bylo židlí málo. Pradleny, mladé i staré, vyhlídly si ve svém okolí přiměřené stavení a poslaly tam některou, aby ohlásila přástvu, t. j., že by se tam mínily scházeti. A když domácí proti tomu nic neměli, scházely se tam den jak den, neboť se předlo celý týden vyjma v sobotu, kdy byla dračka (draní peří).

Když se roztočily kolovraty, otevřela se i ústa. Zprvu vypravovaly se běžné události z hospodářství nebo všedního života, a když hovor utichl a tesknota sedala na prsa, poprosila některá hospodáře, aby něco vypravoval. Hospodář tedy jal se pomalu vypravovati o „Librcoulovi", o oběšených, až i o strašidlech. A to měla každá strachu. Mnohá bála se pak sama jiti domů. A přece zase podruhé se jim chtělo pohádek a pověstí strašidelných.

Jestli v pozdější hodinu dřímota na pradleny přicházela, hospodyně znamenajíc to, vzala rychle s „granečka" (police) špalíček na klín ä přebírajíc v listech, zvolala: „No tak, děvčata, allou za mnou!" a již zanotovala nábožnou nebo světskou píseň. Byla-li nábožná píseň málo povědomá, předříkávala a celá přástva i hoši, byli-li právě přítomni, zpívali za hospodyní. Když se dosti nazpívali nábožných, schválně vzala hodně veselou nebo oblíbenou a pak kolovraty vrčely jen což!

Některý den přinesla hospodyně na misce něco „na procitnutí", dle možnosti třeba košťály zelné nebo řepu. Když se totiž v podzimku nakládalo