zelí, dali do něho celé košťály okrájené a ty přišly nyní vhod; bylyť kyselé jako nakládaný- „okurek". Nebo se vytasila s hrncem „zadušené" řepy; i ta chutnala. Pradleny chválily si, ať bylo to neb ono; okřály a daly se zase s chutí do práce. Také pradleny samy si něco nosily. Kde měli doma štěpy, taková přinesla jablka a podělila druhé. Jinak udržovala se bdělost hojným vypravováním, zpěvem a vymýšlením šprýmů. O šprým nebyla nouze. Do jedné přástvy chodila na př. dívka tuze „schlubná". Honosívala se, co ví a co umí. „Šak ty eště šecko neznáš," pravila jí jednou druhá. „Ani nevíš, jak já ti uhodnu, co venku zdvihneš." „To bych přece ráda viděla, jak mi to uhodneš." „Uhodnu; ale musíš tu věc držeti vysoko a volati sem, abych už hádala, co vzhůru držíš." První šla tedy ven a tam potmě našmátrala palici, vyzdvihla ji vysoko naci hlavu a volala: „Tak co držím vzhůru?" „Jazyk." odpověděla hádačka, načež se rozlehl všeobecný smích. Venku bouchla palice a ve dveřích objevila se prvá též plna smíchu a hrozící háclačce. Žert teň dlouho dívky bavil, po několik večerů na něj vzpomínaly škádlíce tu, která držela palici.

Lidé tehdáž byli vůbec skromni; tak přijímali vděčně i každou maličkost, která je obveselila. Častým stykem sdruženi dovedli se i snadno baviti; slovo se neodměřovalo ani nebralo na vážky. Obyčejně třikráte za týden přicházeli v Dl. Třebové mezi dívky hoši a sice v úterý a ve čtvrtek do přástvy, v sobotu do dračky.

Dívky se na ně těšily, ač. to byli pokušitelé, od nichž ničeho dobrého neužily.' Nepřicházel-li dlouho nikdo, byly svobodné pradleny netrpělivý a některá si sedla na zem, že bude čarovat. Povyzula pantofel a volala: „Z horního konce, z dolního konce a ze placu hoši, pojte k nám na přástvu!" (V sobotu řekla na dračku.) A šup! přehodila pantofel přes hlavu. Dopadl-li špičkou do dveří, znamenalo to, že volaní přijdou, obrátil-li se „pátou" ke dveřím, bylo to znamením, že nepřijdou. Někdy se stala nehoda, pantofel zink! do poličky nebo do okna. Tabulky byly na štěstí maličké, jen po groši, ale přece byla škoda. Hůře bylo jednou, když těžký křamp vletěl hospodáři do úst a vyrazil mu dva přední zuby ....

Obyčejně za nedlouho po čarování ozval se dupot na ulici a muchlanice nastala. Každý hoch sedl si poblíž některé dívky a vymýšlel všelijaké dráždění. Brzy shodil jí nepozorovaně strunu s kola, tak že se kolo točilo chvíli naprázdno, než pradlena co spozorovala; nebo jí přetrhl nebo přeřízl nit, shodil kotouček (stroužek) na cívce, že se jí předivo zakluznalo*) a musila nit dlouho vymotávati. Některý šel i dále. Vzal si oharek louče se svícnu, jako by si mínil dýmku zapáliti, ale při tom počínal si tak „neopatrně", že dívce kužel podpálil. Oheň uhasil se sic lehko v klíně a škoda nebyla velká, ale vzrušení bylo značné a úmysl tak dosažen.

Zavládlo-li mrtvé ticho, vzpomněl si některý? hoch, že své vyvolené střeše pazdeří s klína. Ujal zdráhající se dívce zástěru dvěma, prsty v nadkolem a semtam jí třepal, při čemž ji štípl. Šlo-li na dívky spaní přílišné, to byla opět hochům voda na mlýn; vytráceli se ven, přinášeli sníh a dávali ho dívkám za krk a za ňadra. Byla-li dřímota všeobecná, zdvihla se celá společnost, vyhrnula se ven a tam se povozila s kopečka na sáňkách nebo na stoličkách — cokdo popadl. Pak se zase vrátili do světnice a hleděli vy-nahraditi, co se zameškalo.

Prováděly se také hry. Jestliže totiž napředly úkol, jaký měly doma