ujel sám derou v plotě. Z nějakého pošramocení, dokud žebra a údy zůstaly celé, nikdo si nic nedělal. Jel-li někdo po rukou nebo ryl-li nosem do zmrzlého sněhu, až kůži sedřel, neodstrašilo ho, aby podruhé nejel zase.

Říčky. Přástvy začínaly kdykoli, ale panovalo pořekadlo: ,,Když kvetou naháče, předou se potáče," proto začalo se záhy v podzimku přísti. Do posvícení předlo se „jen tak na koření"; vlastní přástva začínala o Martině (n. listopadu) a trvala clo Matičky Boží (25. března), к čemuž ukazovala známá pranostika: „Matička Boží kuželíček složí", s dokladem pro jarní práce polní: „svačinu vynaloží". Domácí předení (bez přástev) trvalo však déle dle ranné nebo opožděné pohody к pracím polním. Někde předli chvilkově celý rok.

O přástvy se neříkalo. Děvčata se mezi sebou umluvila, kam budou ten rok choditi, a ta; v jejichž stavení to bylo, pouze to doma oznámila. Přísti se začalo, jak se udělal večer, a předlo se do 10—11 hodin.

Přástevnice nosily si „živobytí" z domova, ale mnohdy je hospodyně uctila jablky, hruškami, ořechy, nebo sušeným ovocem. Podávajíc na ošatce pobízela je: „Tak/děvčata, na sliny, na sliny!" Když byly přástevnice ospalé, běžely třeba dvakrát za večer ven a „prolítaly" celou ves. Jediného snad okna nenechaly na pokoji, tloukly na ně, a kde spali, burcovaly lidi. Vyváděly v mladistvé bujnosti ještě větší rozpustilosti. Kde měli zvenčí závory, daly jim dvéře na závoru nebo nastavily něco před ně, aby nemohli ven, pak zaltoukly na okno a utekly. Byly to asi hlavně holky ze statků, co si tolik dovolily, a proto jim to prošlo.

V úterý a ve čtvrtek, někdy i v jiný den účastnili se přástev též hoši, ale nepředli. Každé děvče pozvalo si svého a pak byla teprv veselost. Zvědavá pradlena chtíc věděti, přijde-li její vyvolený do přástvy, čarovala. Sehnuta к podlaze držela v rukou svícen (loučník) a střídavě pravou i levou nohou jej překračujíc, říkala: „Přijde — nepřijde, přijde — nepřijde", až došla ke dveřím. Poslední slovo bylo rozhodující.

Nebo klekla na jedno koleno a pantoflem před sebou o podlahu klepajíc totéž říkala, načež pantofel přes hlavu za sebe hodila. Mířil-li špičkou clo světnice, značilo, že přijde. (Tedy opačně než v Dl. Třebové).

Aby se sešlo hodně mnoho chlapců, smetávaly holky smeti clo prostřed seclnice říkajíce:

Některá potom vynesla smeti na křižovatku.

Když hoši přišli, začalo šeptání a pak hlasitý hovor a škádlení. Hoši se nabízeli, že dívkám střesou pazdeří, ač to byla jen záminka, aby ]e mohli štípnouti. Hoši i mezi sebou se bavili a škádlili, čemuž dívky rády naslouchaly. Hoch udělal tři kuličky z koudele a podávaje je sousedovi řekl: „No tak, Tonku, má-li tě ráda." Vyzvaný pálil kuličky loučí. Jestliže některá špatně hořela, dráždili ho: „Ö nemá tě ráda!" Pakli plamének vzhůru plápolal, říkali mu: „Láska hoři, láska hoří!" Pakli že při tom z neopatrnosti nebo z úmysla chytil dívčin kužel, tu bylo křiku po celé sednici: „Pane, to láska hoří!"

Zle se vedlo dívkám, které podřimovaly. Skáceli jí kužel a ona pro-ci tla leknutím, že si to sama udělala. Nebo jí zavázali kolovrat, tak že se jí kolo netočilo, když zase začala šlapati. Naopak zase jí strunu shodili, načež