jen dyž měl pár kroků, ale aby šli z jedného konce na druhej, to se báli. Zvláště u Vondráčků se nejvíc strachovali, dyž přišel večír, poněvač byla řeč vo Kačence, že se snad prohřešila a proto že jí pánbu potrestal. A skutečně dyž přišel první večír a hovořili vo tom tak už se každej strachovali. . .

Skutečně tady drali do devíti hodin a po deváté hodině tady někdo zaklepá na vokno a povídá: „Marjánko podej mi sem ty šaty neb je mi tady zima." —

Tu právě jejich ceři Vondráčkovi říkali Marjánka. Dyž tyto slova slyšela, chytila se matky a tak jí mačkala, že jí div neuškrtila, že už snad Kačenčin duch de pro ní.

(Hospodář ji vzal a odnesl na postel.) Zase to klepalo a volalo: „Marjánko přines mi sem tu plachetku, tak že skutečně až do půl noci svítili, ale nedělali nic tak že nevěděli, jak utek první večer.

Můžeme si pomyslit, dyž přišla a klepala, tej teprva se to rozneslo, tak že žádnej nechtěl vyjít, tak že mladej Vondráček byl dosti kurážné j člověk, ale už sám se bál a strachoval.

Skutečně povídá matka, jeho žena, a byl v této vesnci jeden takřka muskej, svobodnej mládenec, ale starší a ten dycky říkal, že on neví, co je se to bát, že von neví, co je to strašidlo. Tak právě panímáma povídá „muži di pro něj, ať to vyzkoumá. Skutečně poslali pro něj. A von povídá: Hlouposti, to já to strašidlo zkrotím, a skutečně, přišel a zůstal tam s nima doráňa ležet.

(Přišla devátá, desátá, jedenáctá hodina a zase to počalo volat Marjánko a t. d.)

Ale náš — jak pak von se menoval, jak pak bych to měl říct sakra-menckou duši — ale náš hrdina sebral se od tohoto stolu a vzal sochor, co s nima tloukli mák, popad ten sochor a běžel pod to vokno, co bylo zaklepáno. A skutečně dyž tam přiběh, postava nečekala ale sebrala se a utíkala jedným karem na řbitov. Ale náš hrdina furt za ní, kdežto byla na jedny straně zeď rozbořená, hnal se za ní.

Skutečně přiběhl až к hrobu, kde měla Kačenka skutečně hrob; bílá postava se mu ztratila, ale tu slyší šustění, jako by ten největší vítr ze všema stromama šustil. Tak že jak byl kurážnej, přišla na něj hrůza, jakoby všecky nebožtíci vstávali.

Pad na něj takovej strach, že pad na řbitově ve mdlobách a umřel. Rozkřiklo se to po celý vesnici, tak že byl strach eště věčí.

(Ale věc měla i dobrou stránku.)

Poněvač mladej Vondráček se držíval v hospodách a přišel v noci pod-napilej, tak že jak měli velkej statek byli by přišli do bídy, dyby nebjd přišel tendle příklad.

(Hospodář přestal choditi do hospody.)

A sou šťasný u Vondráčků ale ta pověsť zůstala památkou ve vesnici, kerá se menovala Bylina.

Poznámka: ' Povídka ta náleží к velice rozšířenému kruhu pověstí o zneuctění klidu hřbitovního, jak svévolná dívka se vsadí, že se vydá na hřbitov a odejme nebožtíkovi, jakémusi vidění čepec a j.; musí se pak vrátití a čepec nebožtíkovi na hlavu posaditi atd. Srv. Národop. Sborn. II., 103; IV.—V., 142. Národní pohádky a pověsti Slavie 1878, str. 68. Hošek, Nářeči českomoravské П., část 2, str. 35, 88. Wisla V., 103. Гринченко Изъ-устъ народа 134. Strohal, Hrvat. nar. pripov. П., 77. ЕтнограФ. Збтрн. XV., 137.