Jak soudíme dnes o starých Indoevropanech?

Otázka, který osvětový stupeň přičísti dlužno starým Arijcům neb Indoevropanům, zajímá přirozeně také české a slovanské národopisce; neboť jest předběžnou otázkou, nutným předpokladem palčivé dnes otázky další, jaká byla vlastní povaha nejdávnější kultury slovanské (praslovanské). Také jest dnešnímu národopisci, lido vědci vůbec prospěšno seznati hlavní problémy a zvláště různé sporné věci z celého souboru nauk, které — jak uslyšíme — se spojily к řešení úkolu naznačeného; mnohdy badatelé jsou jediné odkázáni na pozdější, ba novodobé zjevy parallelní neb analogické, к nimž další poučné, po případě i průkazné doklady a jednotlivosti přičiniti bude lze bedlivému pozorovateli též u nás, zrovna tak jako níže jmenovaný 0. Schräder v posledních letech mnoho cenného materiálu vyvážil z primitivnějších poměrů ruských a jihoslovanských (z bosenských a hercegovských čerpal ostatně také H. Hirt).

Ovšem, vlastní základy „vedy o starožitnostech indoevropských" (= „indogermanische Altertumskunde") mohou býti a byly položeny toliko od nauk vesměs praehistorických: z těch měla zprvu lví, ano neobmezený na tom podíl srovnávací jazykoveda a etymologie,*) která však zásluhou V. Hehnovou přibírala potom více méně důsledně a pronikavě jiné vědy starožitnické a osvětově srovnávací: archaeologii, anthropologii, ethno-logii, starou historii a ethnografii, zvířecí, rostlinnou i obecnou geografii, všeobecnou historii kulturní. Tedy ne jednostranně užitá nauka jazykozpytná, ale spíše všestranně rozšiřovaná, prohlubovaná disciplina filologická v nejširším slova smyslu ovládla na tomto poli již v i. vydání epochálního spisu Helmová z r. 1870 „Kulturpflanzen und Haustiere in ihrem Übergang von Asien nach Griechenland und Italien sowie in das übrige Europa. Historisch-linguistische Skizzen " (6. vyd. z r. 1894 а 7. vyd. z r. 1902 pořídil O. Schräder s botanickými příspěvky od A. Englera) a primát svůj podržela dosud. Pracovníků v dotčeném oboru nebylo a není dosud příliš mnoho. Od let osmdesátých vystupuje vždy s novými a novými příspěvky neúnavný O. Schräder, přihlížeje s větší důvěrou i péčí než V. Hehn tolikéž к badání hmotně praehistorickému, v užším smyslu archaeologickému: i. vydání jeho díla „Sprachvergleichung und Urgeschichte. Linguistischhistorische Beiträge zur Erforschung des indogermanischen Altertums" spadá do r. 1883, 2. vydaní do r. 1890 a loni vyšlo 3. vydaní, k němuž bude nutno obraceti zraky právě nám; **) vedle toho však zkoumány Schraderem