samy sebou, nýbrž i vzhledem к zvolenému jimi a pracemi spřízněnými místu usídlení praindoevropského.

Dlouho bývala Asie označována za kolébku národů, tedy také Indo-evropanů; byla to buď Mesopotamie, buď území turánské (mezi Uralem, Bolorem a Hindukušem, po příp. mezi řekami Oxem a Jaxartem), anebo podobně. Věrným zastáncem této theorie byl mezi jinými V. Hehn, dále znalci semitských jazyků, pokud shledávali starodávnou příbuznost lexikální mezi semitštinou a indoevropštinou (jmenuji jen F. Delitzsche a F. Hom-mela; srv. literaturu u Schradera I3, str. 103 п.), konečně na základě pradávných kulturně-historických styků mezi oběma uvedenými čeledmi Joh. Schmidt ve spise „Die Urheimat der Indogermanen und das europäische Zahlsystem" (1890). Schmidtovi jsou průkazná toliko dvě slova, přešlá prý ze sumer-stiny, předchůdkyně semitských jazyků v Mesopotamii, totiž sum. urud ,,měď" = stind. lohás, -ám „měď", stslov. ruda „metallum" atd. a dále sum. balag, babyl.-assyr. pilakku „sekyra" = stind. parasús, řec. πέλεκυς „sekyra", mimo to však důležité ovlivnění a prolomení indoevropské soustavy číselné decimální sumersko-babylonskou soustavou sexagesimální (srv. řeckou a gótskou číslovku „60" proti jinak utvořené ,,70-ce").

Neprodléval bych u theorie Schmidtovy, která badateli nebyla v důsledcích svých co do lokalisalice sídel indoevropských v Mesopotamii přijata i když předpoklad její, kulturní vliv orientu i později znatelný, plně byl uznán, kdyby dnes otázka bližšího, arciť po mém zdání pravěkého příbuzenství mezi semitštinou a indoevropštinou nebyla vstoupila do nového stadia — pracemi H. Möllerovou a spolu H. Pedersenovou, kde všude přímo hláskoslovná praehisto-rická shoda mezi oběma čeledmi se předpokládá (srv. „Indogerm. Forsch." XXII., 341 п., kdež literatura). Při tom dlužno vytknouti, že kromě těchto co nej dávnějších shod nejen lexikálních, nýbrž i hláskoslovných a zejména zhruba strukturních (kmeno- i tvaroslovných), které se tu předpokládají, zajisté zůstávají v platnosti též další a rozhodně pozdější styky a vlivy osvětové, třeba již ne bezprostřední, jichž Indoevropané jak v celku, tak jednotlivě doznali od Semitů: slovem, že také zde bude třeba uznávati více vrstev takových, mezi nimi první nejstarší ,,semito-arijsko-prajazykovou", ač osvědčí-li se hypothesý nejnovější doopravdy tak, jak kodaňští autoři její doufají. Věc sama je však mnohem složitější: tytéž styky a svazky příbuzenské za pravěku (shody opět nejenom slovní,*) ale zřejmě a podobně strukturní) odkryty a uznávány jsou dnes mezi indoevropštinou a ugrofinštinou (srv. Schräder II3, 2, 522 п.), z části dokonce (v soustavě pronominální) tolikéž s čeledí turecko-mongolsko-mandžuiskou, ba i s eskymáčtinou. Tím však dostali jsme se k hypothetickému pojmu Pederse-novy jazykové a nepochybně co nejzáze pravěké skupiny ,,nostratické", o níž autor sám (1. c. 343) praví: Daß ich überhaupt meine „nostratische" Sprachgruppe nicht bestimmt abzugrenzen vermag, darf nicht abschrecken. Es wäre eine petitio principu, sich auf die großen ethnographischen Verschie-