denheiten oder auf die großen geographischen Abstände (wie etwa zwischen den Grönländern und den Arabern) berufen zu wollen und a priori zu behaupten, eine für uns wahrnehmbare sprachliche Verwandtschaft könne sich nicht so weit ausdehnen. Was wissen wir denn von den Bevöl-kerungs-, Eroberung s- und Kult u r wellen der vorhistorischen Zeit? Und es dürfte unmöglich sein, die Übereinstimmung als eine von bestimmten physiologischen oder psychologischen Gesetzen bewirkte parallele Entwicklung in nicht verwandten Sprachen zu erklären . . .

Poznaní dotčených, časově jistě hodně vzdálených, podle všeho dosti pravděpodobných styků je důležito, chceme-li správné zaujmouti stanovisko к dalším theoriím o prasídlech indoevropských, které na rozdíl od předchozí theorie Schmidtovy vesměs se vyslovují pro Evropu, severní (severozápadní) až východní (jihovýchodní) část pevniny její. Pohřešuji totiž skoro ve všech sem spadajících theoriích jasné, noetickými hranicemi podmíněné rozeznávání jazykové vrstvy nějaké prastaré, jsoucí ve spojitosti se sídly rovněž pradávnými v bezprostřední blízkosti Semitů a Ugro-finnů — vrstvy, o níž sotva se dovíme kdy něčeho bezpečného; a prajazykové vrstvy mladší, čistě indoevropské, určené trvající ještě jednotou jazykovou bezprostředně před uvolněním této a jsoucí tudíž ve spojitosti se sídly, к nimž jediné nás vedou úvahy o osvětě nejstarších fasí historických a t. zv. slovník indoevropský. Při tom výhled, který nám skytá theorie Möllerova, vyvozující ze šerých dob semitsko-indoevropských např. také výše připomenuté stind. dhänä-s „obilná zrna", lit. duna „chléb", nikterak není kulturnímu stupni i nejstarších Indoevropanů nepříznivý, takže o nomadickém životě jejich.ještě před samým rozpadnutím jazykové jednoty nemůže býti ani řeči.

Všimněme si nyní lokalisace Sch rade rovy v jihoruské stepi až k Černému mori, aspoň co východní (asijské, indoiránské) části pranároda se týče; západní, evropská část také podle Schradera nutně sídlila v sousedních končinách lesnatých, zemědělství přejných, jak už výše řečeno. Schräder (II3, 2, 508 n.) především správně konstatuje, že spojení ještě Indo-evropejci měli výraz pro „zimu", „sníh" a „led", dále že najisto znali „břízu" (stind. bhurja, lit. béržas, praslov. *berzä- atd.): z toho zajisté plyne, že pra-domov jejich (ve smyslu mnou výše praecisovaném) hledati jest toliko v s e-verních šířkách. Vyloučiv pak nej vyšší sever a nejzazší (asijský) východ, Schräder dovozuje na základě existence indoevropského výrazu pro ,,želvu" (též řec. χέλυς) a pro Isatis tinctoria, že mimo počet zůstávají ještě: Skandinávie, Dánsko, Jutsko, Šlesvik-Holštýn. Pro jižní Rusko má však zvláštní důvody tyto: V prajazyce rozeznávali pouze tré ročních počasí, totiž zimu, jaro a léto, při čemž jaro pravděpodobně bylo jen krátkou dobou přechodní, protože jména jeho (stind. vasantá, řec. έ̓αρ, lat. věr atd.) není užíváno za označení celého také roku; za druhé znali tenkrát asi divokou nebo pěstovanou cucurbitaceu nějakou (řec. σεκούα, σίκυς „okurka" asi = stslov. tyky „tykev"). „Mořem" (lat. таге = got. marei atp.) jest Schraderovi ovšem Černé moře, „veverka" (stslov. veverica, lit. voveré, prakeltské *vě~ver u Schradera 1. c. 134) není prokázána za slovo indoevropské a rovněž ne prý „los os" (ač sthněm. lahs, stpruské lasasso, lit. lašišá, ruské lososz jeví staré stupňování!), tak že nic nevadí, jestliže ani veveřice ani losos u Černého moře nepřicházejí. Dalším důvodem Schraderovým jest vzpomenuté už námi příbuzenství mezi indo-evropštinou a u g r o f i n š t i n o u. zjev, který žádá sobě arciť jiného objasnění, totiž objasnění z dob mnohem starších. A také historický