důvod Schräder uvádí pro jižní Rus, kde v stepnaté, stromů prosté krajině alespoň árijské kmeny (v užším toho slova smyslu) žili téměř jako noma-dové: jenom zde prý, v sousedství alespoň ne příliš vzdáleném s nomady turkotatarskými, mongolskými, к nimž náleželi asi Kimmeriové a i Skythové, Indoevropané — podle historických analogií pozdějších — mohli býti uvedeni v pohyb, donuceni, by opustili prasídla svá.

Jedna věc je, tuším, zřejmá, že nutně nevyplývá z údajů Schraderových nic ve prospěch končin jím postulovaných; ba jistě prajazyková, protože reduplikací opatřená rovnice o „veverce" a nejinak o „lososu" přímo svědčí proti nim. Zemědělství provozovali Indoevropané najisto, ovšem vždy podle místních poměrů více méně usilovně; znalost obilních zrn datuje se z dob snad už pravěkých. Podzimu ani staří Germáni podle Tacita neznali a důkaz „tykvový" není nutkavý. Konečně t. zv. historický důkaz jest jenom dalším důsledkem důvěřivého stanoviska, které Schräder zaujal к nedokázaným thesím Peiskerovým. K tomu přistupuje šestero protidůvodů Hirtových („Idg." IL, 619), které zde předkládám poznamenávaje, že s druhým a šestým z nich se nestotožňuji a že v pátém vynechávám passus o včele, která přichází též uprostřed stepí, a o úhoři, jenž neschází ani Černému moři (Schräder 1. с, 146 п.): г. Die südrussische Steppe ist Durchgangsgebiet und nicht zur langen Erhaltung der Völker geeignet. 2. Die Wanderungen der Indo-germanen lassen sich von hier aus nicht erklären. 3. Der für die Indoger-manen nachgewiesene Ackerbau ist hier nur stellenweise möglich. 4. Eine ganze Reihe von Bäumen, die wir für die indogermanische Urheimat nachweisen können, kommen hier nicht vor. 5. Der Bär ist ein Wald-, kein Steppentier, ebenso das Eichhörnchen. Beide lassen sich für die Indogermanen nachweisen. 6. Es ist höchst unwahrscheinlich, daß sich der blonde Typus in dieser Gegend sollte ausgebildet haben. Ist das nicht der Fall, so müssen wir in den Germanen eine einheimische Rasse sehen, der von den eigentlichen indogermanischen Völkern ihre Sprache aufgenötigt wäre. Dazu stimmt wenig, daß in Schweden eine anthropologisch nahezu einheitliche Bevölkerung sitzt. —

Hirt sám má za pravlast indoevropskou „severoevropskou nížinu,*') v níž zatím přesnějších hranic nelze stanoviti" (str. 197), asi tak, aby Visla jakožto důležitá mez jazyková tvořila střední čáru (str. 183) — při čemž od předpokladu, že pravlast indoevropské byla totožná s pravlastí germánskou, zdržuje ho pouze poznání, že germánština sama změnila se poměrně záhy, odchýlivši se velice značně od typu prajazykového. Theorii svou Hirt odůvodňuje takto: Vycházeje z jediné spolehlivého základu, **) totiž nej staršího dialektického rozrůznění indoevropštiny na jazyky centum-ové (keltštinu, germánštinu, italštinu, řečtinu) a safám-ové (balto-slovanštinu, albánštinu, thračtinu, arménštinu a indoiránštinu) a plně uznávaje průkaznost rovnice řečené „bukové" a „tisové" (viz výše), Hirt klade na to důraz, že rozloha kmenů zůstala sice i přes větší rozprostření v dobách historických táž, že však přece bez předpokladu rozsáhlého stěhování nelze si faktické rozšíření Indoevropanů vysvětliti. Stěhování to, má-li nám totiž objasniti trvalé usídlení jinde, v mezích původní oblasti, ale valně a téměř soustavně rozšiřované, musilo býti nutně ne jednoduché, ale mnohokrát opětované stálými posilami ze země mateřské. Vystěhovalci