ti (na př. Italové, Albánci, Rekové táhnoucí na jih) přirozeně drželi se nejprve v pohořích a teprve potom sestoupili, přizpůsobivše se novým životním podmínkám, do nížin. Pravlast všech kmenů sluší hledati tam, kde nalézáme nej větší souvislý jejich zlomek — t. j. v původním území Keltů, Germán ů, Litevců a Slovanů, sahajícím od severní Francie přes Německo až do západní Rusi, kteréžto-území Hirt ještě dále omezuje. Proti umístění v jihoruské stepi staví se, jak víme, rozhodně: všeobecná povaha stěhování a pohybů národů mluví prý proti němu, ježto žádný národ, za dob historických odtamtud vyšlý, neusídlil se trvale a neovládl jazykově v ostatní Evropě. Méně rozhodně Hirt vyslovuje se proti oblasti dunajské, které kdys i Kossinna se zastával;: avšak nejlépe požadavkům geograficko-historickým podle něho hoví uvedená evropská oblast lesnatá, již lze dále vymeziti hranicí právě bukovou (po příp. Vislou) tak, že západně od ní měli p r a s í d 1 a Indoevropci západní, mluvící jazyky centum-ovýrsú, východně od ní ostatní.

Na scházející indoevropský výraz pro ,,podzim" Hirt právem se příliš neohlíží, ač dokládá, že zrovna na východě evropském počasí toto musilo-by ostřeji vynikati, za to myslí, že totožnost řeckého ῆμαρ „den" a sthněm. sumar „Sommer" spíše ukazuje ke krajině, kde v létě den byl hodně dlouhý, což v prvé řadě platí o severní Evropě, v druhé teprv o jižní Rusi. *) „Mořem"' jest Hirtovi buď Severní nebo Baltické moře, pobřežní obyvatelé zanášeli se ovšem, jak přirozeno, plavbou, ostatní byli zemědělci, kteří mýtili lesy, ale zároveň jich hájili, což nomadi nečiní; nomady Indoevropejci sotva byli, poněvadž právě podle Hehna nejspíše neznali koně jako zvíře tažné a jízdné. Plemenné hrál živel plavý u nich jistě značnou roli, a právě tento typus je v severní Evropě zastoupen nejsilněji a nejryzeji; ten — zdá se Hirtovi — právě v Germánech vyspěl nejčistěji jak v přirozené činorodné energii, tak. v duševním rozvoji. Na konec dovolává se i výsledků archaeologie, hlásaných ne Kossinnou, jenž častěji změnil svoje náhledy, ale M. Muchem, který dokázal zrovna při severoevropských mořích kulturu samostatnou a, jak lze říci, poměrně vysokou. Tuto kulturu Hirt by nejraději prohlásil za praindoevropskou z doby kolem r. 2000 před Kr., pra-národa tedy rozprostřeného podél Baltu na východ až к Finnům, na západ více méně neurčitě.

Toť tresť theorie Hirtovy, která v novějším badání není osamocena; zmiňuji se jenom o důležitém spise Hoopsově „Waldbäume und Kulturpflanzen im germanischen Altertum, 1905", kde na základě argumentu „bukového", omezenosti zemědělství indoevropského (ječmenem, pšenicí, prosem) a převahy ječmene, jenž daří se dobře v zemích i s krátkým létem, prohlašuje se za pravlast indoevropskou přímo severní Německo, atp. Odchylkou jsou tu pouze názory jako na př. Kretschmerův („Einleitung in die griechische Sprache, 1896"), který vychází z postulátu velmi rozsáhlého dějiště pro praehistorický rozvoj Indoevropanů; a za takové dějiště Kretschmer označuje úzký, dlouhý pruh zemí, sahající od Francie celou střední Evropou a kirgizskými stepmi asijskými až po Iran — při čemž-ovšem nevím, jak vysvětliti si potom dialektické poměry prajazykové, pokud si je totiž znázorňujeme t. z v. vlnovou theorií Schmidtovou, kruhovitě zalo-