ženou (viz obrazec u Hirta ,,Idg." L, 93); jednotliví kmenové připadají mi tu příliš mechanicky seřazeni jako na šachovnici, čekající jen na okamžik, aby nej kratší cestou dospěli sídel svých historických.

Myslím, že i v stručném referátu přítomném vysvitla zřejmě především roztříštěnost náhledů a theorií jednotlivých, z nichž uvedl jsem toliko nejty-pičtější; nám na konec nastává úkol, zaujmouti přesnější stanovisko také k theorii Hirtovi, když totiž ani s Kretschmerem ani se Schraderem nebylo-nám možno souhlasili. To však učiníme za jednoho předpokladu, že totiž in suspenso zůstane dunajské úvodí (rozuměj dolní) jakožto další rovněž možné prasídlo indoevropské, jehož vzpomenuto nahoře. Pravlast Hirtova má jednu vzácnou přednost, že v ničem neodporuje údajům slovníku indoevropského; za to menší váhu bych kladl na domnělou zákonitost pohybů celých jednot kmenových a národních, a to proto, že podle vývodů dřívějších my aspoň budeme uznávati pohyby takové časově mnohem a mnohem vzdálenější ještě, než byly ty, které rozvedly Indoevropany jazykově sjednocené do různých oddělených sídel jejich historických — pohyby ve smyslu hypo-thesy Pedersenovy, o nichž nic bližšího nevíme. Také v historických dobách děla se přece stěhování, jichž bychom se beze zpráv historických ani nenadáli: Gotové jenom od Visly dospěli až к Černému moři, odtud pak do Italie a do-Španěl! Můžeme proto jen hádati, že nejprvotnější sídla Indoevropanů byla asi někde na rozhraní evropsko-asijském, blízko prasídel semitských a (zároveň či později) prasídel finských. V době před rozrušením prajazykové jednoty indoevropské seděli však už dále na západ,«tedy, jak dnes všeobecně se uznává, dojista ne v Asii. Rozměry území jimi zaujatého nebyly jistě-zprvu ani v této „druhé" domovině jejich s počátku příliš značné, ale čím dál značnější, zvláště v době, kdy stálým šířením hranic jazyková souvislost stávala se vždy volnější. Při tom jazykový vývoj, tak význačný pro indo-evropštinu, a nejinak kultura pranároda, právě z jazyka jeho patrná, valně byly pokročily. Pro hranice Hirtem všeobecně udané svědčí zajisté zemědělství indoevropské v prvé řadě; na přesnější vymezení jejich lze přistoupiti. aspoň potud, že Visla, buková hranice byla zároveň hranicí mezi skupinami centum-ovou a saesm-ovou, při čemž zvláště zasluhuje zmínky, že jak Hirt, tak také M. Much připouštějí pošinutí hranic jimi samými stanovených, ještě dále na východ. To lze přijmouti tím spíše, čím méně spolehnutí je na anťhropologické důvody Hirtovy: vznik „plavého'' typu není ani dnes vysvětlen a udál se možná zevními vlivy přírodními, působivšími už. v „první" pravlasti indoevropské, nám blíže neznámé (typ ve Švédsku se zachoval ryzí proto, že tam byli snad praobyvatelé téhož typu). V kombinaci Hirtově *) není řečeno, že také sídla starých Prusů a vůbec Baltů, ba částečně i sídla Praslovanů by nemohla náležeti v oněch dobách rovněž к pravlasti, indoevropské; uznáme-li to a vyloučíme-li na základě rovnice „želví" naprosto Skandinávii a severozápadní Německo (až к Labi) z rámce praj azykového, jednak jsme sloučili theorii Hirtovu s „litevskou" thesí Streitbergovou, jednak jsme se značně přiblížili Schraderově zapadni (evropské) skupině Indoevropanů, sídlící v končinách lesnatých a provozující orbu. Jen že u nás hned к Baltoslovanům druží se jazykově sblížení ještě s nimi Arijci (Indoiránci), jichž pošinutí až do stepi jihoruské není ani zeměpisně ani věcně