Rusům (Malorusům) v Haliči, Bukovině a Uhrách. — U Bulharů obírá se spornou hranicí na z. — Fl-mu tvoří ji Timok a horní tok Bulharské Moravy. Slovany makedonské počítá к Bulharům; počet odhaduje na 5,440.000. V literatuře vynechána mapa vydaná kartografickým ústavem v Sofii 1903. Po té přechází к Srbochrvatům (počet 8,107.131); rozsah jejich území prý se během doby mnoho nezměnil (?). U Slovinců (1,475.000) právem ukazuje na velké nebezpečí germanisace; také píše přehledně o kulturním hnutí poslední doby. Jako šestý národ uvádí Čechy (7,237,000 bez Slováků). Při stanovení hranic řada jmen místních je buď pozměněna neb zcela nejasná. Samostatně popisuje Slováky (2,671.000) a vřele ujímá se jich proti násilnostem maďarským, jež uvádí dosti podrobně. Pak líčí Srbolužičany — nerozděluje Horních a Dolních Lužičanů (celkem 157.000) a přechází к Polákům (19,184.713). Připomíná útisk se strany vlády pruské; od ruské vlády možno očekávati nějakých výsad. Zakončena je kniha Kašuby (365.672). Z připojených map jedna podává přehled rozsazení slovanského v IX. st., druhá obraz dnešních oblastí slovanských. Ač rozměry této jsou velmi značné, nevyhovuje tak, jak by si bylo přáti. Autor totiž zakresluje na jeden list celou ruskou Asii a ve stejném měřítku podává slovanskou Evropu. Tím se stalo, že právě ona část, na které nám záleží nejvíce, evropská, je poměrně malá, a není tudíž možno přesně naznačiti sporné hranice a sídla sousedních kmenů. Myslím, že by každý raději vítal poměr obrácený: plochu vyměřenou Asii dáti evropským Slovanům a k tomu jen připojiti náčrtek kolonií ruských. Tak jak prof. Fl. zalidnil Sibiř Rusy, také asi vzbudí námitky. Řekl jsem již dříve, že autor neuvádí důležitých map к této otázce. Pokud jsem měl příležitosti studovati je, musím doznati, že ani poslední ruské práce, které vycházejí současně s knihou prof. Fl., neodvažují se tak širokým štětcem položití národnost ruskou. Jak značně liší se statisticko-národopisné náčrty knihy Semenova (severozápadní asijská oblast a kirkizská) od mapy prof. Fl.! Je sice pravda, že poslední státní ruská statistika udává v některých částech Sibiře (severozápadní) přes 90% obyvatelstva ruského, ale nutno k tomu přihlížeti, které kraje jsou vůbec obývány. Tím způsobem soustředí se nám obyvatelstvo na jih a částečně к řekám. Části severní zvláště mezi řekami jsou velmi řídce osazeny a skoro vesměs domorodci. — Jak možno z předmluvy knihy vyčisti, nepovažuje prof. Florinskij tuto mapu za poslední — slibuje vydati co nejdříve novou, která by byla mnohem podrobnější. Slib ten možno vítati tím vřeleji, poněvadž právě má býti vydána podobná mapa prof. L. Niederle. Bude tím zajímavější sledovati práci dvou odborníků.

*

Dr. Kazimierz Krotoski: Stosunki etnograficzne na Spiżu.

(Šwiat Słowiański IV., 1908, duben, str. 338—357.)

Stať pojednává o národnostních poměrech na Spiši a hlavní pozornost věnuje Polákům, zde usazeným. Autor nadšeně apostrofuje Tatry, z nichž zírá dolů do spišské stolice a na lid „Kropla w kroplę" podobný polským gazdům a horalům, vidí v celém údolí Popradu polský kraj, jemuž Poláci dodali prý osadníky již za Boleslava Chrabrého. Lidnatost poříčí Dunajce a Bialky je čistě polsko-horalská i horní údolí Popradu, t. zv. země saská v okolí Kežmarku má polský podklad. V okolí Levoče polský živel je rovnocenný slovenskému, řeč podobná staré polštině. „W całym šrodkowym i północnym Spiżu etnograficzne czy kulturně wpływy polskości nie zatarły się mimo usiłowań węgiersko-niemieckich" —tak praví tu autor a sebevědomě dodává: „Myśmy v tom Spiżu byli najstarszymi gospodarzami, nie dziw,