Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 105

Jak soudíme dnes o starých Indoevropanech?

Část II.

III. O životě a osvětě starých, jazykově ještě spojených Indoevropanů. *)

Mohlo by se zdáti, že někteří spisovatelé (jako Hirt) a také my v kritickém tomto referáte nepočíname si methodicky dosti správně, když určili jsme napřed, arciť jenom přibližně, pravlast Indoevropanů jazykově ještě spojených a teprve nyní, jaksi ex post, podáváme vylíčení dávné osvěty jejich; mohlo by se zdáti, že Schräder, jenž zvolil postup opačný, předem si už zabezpečil výsledek jistější, těsněji přiléhající ke skutečnému obrazu neb obrysu kulturnímu, pokud se ho vůbec mohl dopíditi. Ale tomu není tak: každý spisovatel, který nám kreslí život starých Indoevropanů, při vlastním, podrobném provedení onoho obrázku nutně počítá již s více méně určitou lokalisací jeho, kterou — po vykonané ovšem počáteční synthesi a dedukci — prostě anticipuje, dávaje se v otázkách sporných zhusta i ovládati předpojatým, t. j. předem zaujatým stanoviskem svým. A přece jest opravdu průkazných а к určitému umístění nutkajících stránek života staroindoevrop-ského tak málo, za to nejistoty a nepřesnosti, o m.y 1 n o s t i v příslušném usuzování (srv. minule pod II.) tak mnoho, že zdá se mi býti východiskem z toho všeho přímo spásonosným, odloučiti a odpoutati na chvíli otázku jednu i druhou od sebe a zejména v referátu, jenž chce býti objektivní a vy-týčiti výtěžky především hotově positivní, osvětliti nejdříve veškery stránky dávné kultury oné bez výlučného ohledu к definitivnímu, umístění jejímu. To může se opět stati toliko kritickým srovnáním dvou tak protichůdných směrů, jaký jest Schraderův a na druhé straně Hirtův; rozdíl bude však tenkráte v tom, že bude lze vyznačiti a oceniti též velké zásluhy Schraderovy, co se tkne hojnosti materiálu a i kladných výzkumů na užším poli kultury vlastně indoevropské — tedy zásluhy spisovatele, s jehož zásadami jazykozpytnými a lokalisací pravlasti nemohli jsme ve všem souhlasiti. "Stanovisko H i r t o v o, který ještě více než Schräder opírá se o všeobecnou kulturní historii a jenž osvětu indoevropskou přímo stotožňuje neb aspoň v podstatě parallelisuje s osvětou evropskou, odkrytou v nálezech archaeologických, bude i nám platným prostředkem, účinnou protiváhou proti jednostrannému snad nazírání tomu, jakoby kultura indo-


*) V I. části (str. 85 n.) stala se dvakrát zmínka o indoevropských skupinách centum-ové a satem-ové, aniž nefilologům vyložen podstatný rozdíl mezi oběma. Dodatkem zde připomínám, že běží o pradávné ba nejstarší dialektické rozrůznění prajazyka indoevropského podle toho, jak v každé z těch skupin se obrážely prvotné souhlásky t. zv. hrdelné a to: předopatrové či palatální (na př. k), zadopatrové či velární (k) a labiovelární, totiž velárky s retným zaokrouhlením (k"). V jazycích centum-ových (v keltštině, germánštině, italštině, řečtině) předo- a zadopatrové souhlásky splynuly a mají střídnice vůbec jen velární: z původního *kmtóm „100" vzešlo řecké έ-κατόν , lat. centům (vyslov „kentum"), germánské hund-; labioveláry zůstaly odlišeny od ostatních. V jazycích satem-ových (v baltoslovanštině, albánštině, thračtině, arménštině, arij-átině) splynuly zase souhlásky velární a labiovelární v jediné velární, za to předopatrové obrážejí se odlišně jako sукаvку: totéž *kmtóm dalo staroindické -šatám, avestské s a t э m, slovanské sъto „sto".

Předchozí   Následující