evropská byla ve všem všudy něco sui generis, jakoby jevila většinou prvky samorostlé, nekřičící také jinde u jiných plemen v životních poměrech, stejně neb aspoň podobně podmíněných. Ne, toho třeba se vyvarovati: dlužno poznati, z kterých osvětových prvků a živlů obecných, po všem světě a zvláště u národů primitivních rozšířených, vyrostla i vzmohla se osvěta praindoevropská tak, že už tenkrát a čím dál více jeví se nám jako produkt nový, hodnoty bez odporu značné, chovající vzácné v sobě zárodky dalšího pokroku a zdokonalení. V drobných kapitolkách následujících budeme hleděti alespoň v hlavních rysech seznámiti se s nimi blíže.

Dnes, kdy proniklo přesvědčení, že zkrocení zvířat a chov dobytka, nemusí nutně předcházeti hospodářskému stupni primitivního zemědělství, kdy dokonce někteří pokládají nomady za zdivočilé zemědělce, netřeba se také vzpírati uznání byť zcela prosťounké orby u Indoevropců již od dob, kdy přestali býti výhradnými lovci (v krajinách přímořských též rybáři), ač ovšem o těchto nejdávnějsich jejich poměrech hospodářských nic bližšího nevíme. V dobách však, kam my obracíme pátravé zraky své, indoevropský způsob hospodářský nebyl již dávno — při vší primitívnosti — tak jednoduchý, že by se dal vystihnouti jedinou formulkou, jediným nějakým heslem. Jednotlivosti, jež budou uvedeny později, dají nám jistě za pravdu; zatím buďte vytčeny v rysích více povšechných hlavní prvky, skládající život onen někdejší.

Především dlužno za souhlasu všech dnešních badatelů připomenouti, že každý útvar hospodářský je podmíněn ne vzděláním nositelů jeho, nýbrž přírodními či životními podmínkami území obývaného: podle toho nelze předpokládati, že by Indoevropané byli ve všech končinách pravlasti své dospěli osvěty jednolité, hospodářského stupně naveskrz stejného. Arciť jeden stupeň také u nich převládal, a tím bylo (jak uvidíme doleji) zemědělství vyšší, pěstované již pomocí jakéhos pluhu i skotu a spojené s usilovným chovem jistých užitkových zvířat domácích. To tedy byl vrchol, výkvět staré kultury indoevropské, odkud pak snadno stoupali výš a výš. Platí to s naprostou bezpečností o Indoevropanech západních (evropských a spolu o Arméncích), a toliko o Indoiráncích Schräder, Winternitz a de Michelis se domýšlejí, že převahou chovali dobytek, onoho vyššího zemědělství nedosáhše. Pokrok jest však znamenati v tom, že dnes už žádný vážný badatel nevěří ve vlastně nomadický způsob života za posledních dob prajazykových, tak že tehdy Indoevropejci dojista nebyli ani kočovnými pastýři ani nomady jízdnými. Výlučně stepní obyvatelé tito-nechovají totiž skotu, ale jen ovce, brav; arciť také u Indoevropců nejstarším zvířetem domácím byla ovce a slovo pro „dobytek" (stind. pásu, lat. pecus, gótské faihu „Vieh") značilo původně „stádo ovcí" — plyne tedy odtud poznání, že ovce teprve časem byla skotem zatlačena s čelného místa v chovu dobytka, zdali spolu s přechodem Praindoevropců od živobytí ryze noma-dického ke stupni hospodářství již kombinovaného, jak Schräder (I.3, 201 а II.3, 2, 219) vykládá, těžko říci.

Na všechen způsob však sjednocení Indoevropané vyznačovali se hospodářskou formou celkem dualistickou, za níž ještě později lov a dobytkářství připadávaly statným, volným mužům, zemědělství naproti