tomu osobám sociálně poníženým, slabým (ženám, dětem, otrokům). Schräder vysvětluje zjev ten převahou dobytkářství, jehož vedlejším, svobodníky z pravidla opovrhovaným doplňkem teprve byla orba; Hirt prohledá hloub-a stopuje od počátku indoevropské rodiny, již nutně máme za prastarou,, rozdělení práce a výživy mezi muže, již zprvu pro sebe lovili a pásli, a ženy, které sobě a dětem sbíraly nejdříve kořínky a jinakou potravu rostlinnou (žaludy a vůbec lesní plody), provozovaly potom i nejprostší orbu (t. zv. klučové hospodářství, kopinářství, Hackbau), připravovaly z plodin pokrmy, ba i jedly a obětovaly odděleně. Teprve pluh, tažený skotem, řídíval spíše muž. Podle Hirta zemědělská práce nebyla teprve z opovržení přikazována ženám, nýbrž patřila jim, zrovna jako ostatní péče o děti, od prvopočátku i zdála se proto muži cizí, jeho nedůstojná — výklad, který bez odporu hoden uvážení dalšího.

Jest otázka, které stránce tehdejšího kombinovaného, obapolného hospodářství příslušela větší důležitost společenská, t. j. větší ano rozhodující vliv na zřízení rodinné a společenské, zdali chovu dobytka čili zemědělství, jež podmíněno větší menší usedlostí. A tu proti Schraderovi, který stlačuje váhu stránky zemědělské na míru nej menší, dlužno vyznati, že samo zřízení velkorodinné, zádruha v nej suším slova smyslu, kotví již v nižším způsobu orby, že zřízení toho vůbec není u nomadů; zádruha indoevropská, právě tak jako dosud jihoslovanská, spojena je přirozeně s t. ř. uzavřeným hospodářstvím domác-ím, jak Bücher (Entstehung der Volkswirtschaft3, str. 108) nazýva útvar hospodářský, když všecky potřeby životní dobývají a upravují se doma, uprostřed velké oné rodiny spřízněné. Zvláštní zručnost a mnohostranná umělost jednotlivců je toho nezbytnou podmínkou, a jenom když síly jedné velkorodiny nestačí, aby zdolaly veškeru práci, zvláště polní, spolčují a sdružují se sousedé mezi sebou, jak příklady toho opět máme u Rusů (artéh), Bulharů (Četa, družina) a Srbů (mobá). Schräder naproti tomu silně akcentuje stinné stránky tehdejší orby, к nimž později rovněž přihlédneme, které však zatím nemění nic na poznání, že nejméně v i. polovici II. tisíciletí před Kr. zemědělství a to vyšší stupeň jeho (orání pluhem, Pflugbau) byl Indoevropci dosažen.

Vedle hospodářství, založeného všeobecněna usilovném přičinění a práci, objevuje se v dobách historických a tudíž nepochybně i předhistorických buď námořní nebo pozemní lupičství, které přivlastňuje si výtěžky práce cizí. Proti tajnému oloupení, t. j. krádeži, lup zjevný neb násilný nepokládá se zprvu za nečestný, jak vidíme ještě u Homera. — S lupičstvím příbuzno jest trvalé ovládnutí a podrobení cizího národa i země, při němž se zpravidla základní forma hospodářská národa podmaněného nemění; vítězové přejímají úkol obhájení, poražení úkol vyživení nového celku. Tím během vznikají různé vrstvy nebo stavy. O tom o všem z dob pra-j azykových nic nevíme; za to se zvláštním zřetelem к posledním pracím Peiske-rovým uvedu zde názor Hirtův („Idg." I., 269) o Slovane c'h, kteří mu na uv. m. slouží za eventuálně platnou farallelu poměrů staroindoevropských: Wir kennen einen indogermanischen Stamm, bei dem sich ein eigentlicher Adel so gut wie gar nicht findet, das sind die Slaven, und es ist wohl glaublich, dass sie verhältnismässig unvermischt gebheben sind, weil sie in Gebiete wanderten, die nur eine sehr dünne Bevölkerung gehabt haben mochten.

*