O nižší orbě, pěstované na „kopaninách'1 a dosvědčené při nejmenším pro přechodní údobí od staršího к mladšímu věku kamennému, jazykozpyt nevypráví nám ničeho; ten svědčí rozhodně již opanovavší orbě vyšší pluhem, skotem a vozem, *) kterýžto způsob a to dosti vyvinutý jest ověřen také nálezy neolithickými, současnými asi s vlastním údobím prajazykovým. Schräder připisuje ovšem proto, že společných rovnic zemědělských na evropské i asijské (indoiránské) straně jest značně méně, větvi asijské vedle chovu dobytka pouze „stopy orby" a to orby zajisté nižší, odkazuje specielně Indo-iránce do stepnatých krajin jihoruských a přirovnávaje posici jejich i ostatních Indoevropejců, provozujících orbu pluhem, к někdejšímu rozpoložení jednotlivých kmenů Skythů — přirovnání, které není bez zajímavosti a prů-kaznosti pro Arij ce třeba pozděj ší, putuj ící, když už nebyli v praj azyku sdruženi s větvemi ostatními. Schräder zapomíná, že také v arijštině jsou prastará, obecně indoevropská slova pro jho a vůz, předměty tudíž, které vedle skotu jsou určeny především к orbě a ne к dopravě při stěhování, po případě (vůz) к bydlení. Krom toho, jak už Hirt poznamenal, hořejší usuzování z nedostatku společných terminů je zbraní vlastně dvojsečnou, vzpomeneme-li sobě, že ani nej rozšířenější evropské výrazy pro „mléko" a zvláště evropský význam „dojiti" při kořeni *melg- (původně „tříti") rovněž nesahají na území indoiránské; a přece o tom, že společnou hospodářskou formou veškerých Indoevropců byl chov dobytka, Schräder (a vůbec nikdo) není v pochybách.

Týž autor, zkoumaje technickou vyspělost tehdejšího (podle něho podstatně evropského) zemědělství, vytýká na základě historických zpráv Caesarových a Tacitových jednak běžnou tenkrát soustavu, nazvanou „wilde Feldgraswirtschaft" (letní obilí se sklidí a po žních pole zaroste travou), jednak s tím souvisící nedostatek soukromého majetku pozemkového, jak jej při „zádruhách" nalézáme všude, který však jako při ruském „miru" nutně byl prý překážkou každého pokroku v příhodném pěstování půdy a také překážkou nějaké trvalejší příchylnosti к „domácí hroudě"; naopak, staré národy vyznačoval prý spíše zvláštní „pud kočovný", a jako jiní o Recích a Germánech, vypráví podobně Prokopios i o Slovanech (Σκλαβηνοί), že bydlili daleko od sebe v bídných chatrčích a že každý měnil často své bydliště. Pravé usedlosti tenkrát tudíž nebylo a také nebyli dostoupili posledního stupně zemědělského, pěstování stromů, po případě zahradnictví a zelinářství. Vlastí tehdejšího zemědělce jest velkorodina (srv. ruské rodina „domov" vedle běloruského ródzina „příbuzenstvo").

Tím vším jsou zajisté odkryty dost primitivní poměry někdejšího zemědělství i vyššího, o nichž ovšem není ještě řečeno, že vládly bezpodmínečně všude. Neboť zprávy starých autorů zůstávají přec jen kusé, a co se týče Schraderem uznaného pudu stěhovavého, lze věc objasniti ještě jinak, přírodními a životními poměry tehdy danými; mimo to staří spisovatelé zastali Germány, Slovany většinou se pohybující, tedy v prvopočátcích nebo v plném proudu „stěhování národů". Přes to netřeba se pozastavovati nad jistou primitívností orby, jejímž hlavním nástrojem bylo rádlo bez součástek kovových, tedy zhotovené z větví nebo kleče (srv. stať mnou uveřejněnou zde