Lidové zvyky na venkovských městech v létech sedmdesátých.

Metropole jsou zajisté místa, odkud se národní a lidové zvyky nejdříve ztratí; podivujeme se skorém, řekne-li nám starý záznam, neb přesvědčí-li nás stopa jakás, že ráz, který uvádí na zapadlých vesnicích etnografa v radostné a zároveň teskné pohnutí, — i zde ve středu země, v jejím kulturním vrcholku, kdysi býval domovem. Čím více nabývá město povahy světové, tím rychleji prchají z něho osobité projevy národní duse; a bývá pak dosti pracno, přivésti umělou cestou zpět to, co jindy tu tak přirozeně proudilo. Zpětná cesta prchající lidovosti vede přes města malá, přes snadno přístupné bohaté vesnice clo zapomenutých osad horských, kde pak etnografem ve svých posledních okamžicích bývá šťastně zachycena, — aneb i za méně příznivých okolností zaschne a zajde. U nás od konce let sedmdesátých minulého století stal se šťastnější případ první; nyní, kdy známe lidové zvyky a obyčeje českoslovanské ve velikých obrysech i v detailech toho kterého kraje, lze stopovali, kde a jak dlouho se z nich co udrželo a na jakých místech trvají dosud — ovšem spontane, nikoli uměle jsouce vzkříšeny.

Dokud byla Praha městem poměrně malým, zevšad hradbami sevřeným, s komunikací nedostačující, kryl se pod umělým nátěrem němectví duch dosti ryzí. K. Světlá ve svých „Upomínkách" z let 1830—50 vypravuje, jak sourozenci, ovšem na podnět babičky na Příbramsku zrozené, účastna byla všech výročních obyčejů. Ač přicházela iniciativa od ženy-venkovanky, přece podávala Praha svými trhy a svým živnostnictvem к vykonávání obyčejů těch příležitost.

To, co bylo zvykem v první polovině XIX. věku, udrželo se hodně daleko přes významný rok 1860; pamatuji se ze svého dětství, že v Praze trh Miknlášsko-vánoční a Jozefský, tři slavnosti po velikonoční neděli konané (Emauzy, Slamník, Fidlovačka) stále byly veliké události, že se skoro v každé ulici hrály „jesle", že na konec masopustu chodily maškary a „Bachus", šestého ledna „tři králové," že se o vánocích a o Sylvestru lilo olovo, rozlupovaly a rozkrajovaly prorocké ořechy a jablka, že lítalo stříbrné a zlaté prasátko atd. Pak pro výtržnosti zakázány maškary, pro ustavičné krádeže „tři králové", trhy sváteční při čilejším obchodu staly se skoro zbytečnými, jesle zatlačeny nadobro lacinými a ochotnickými divadly, pořádajícími i dětská představení, — Praha hradeb zbavená, četnými drahami s cizinou spojená, chystala se stati velikým městem — a stavši se jím, snaží se horečně o svou přeměnu na město světové. Lidový, „starosvetsky" ráz bylo zvolna jen málo znáti; měšťanstvo a inteligence odkryly sice své češství, nikoli však svou osobitost, a nižší vrstvy lidu, promíšené přívalem přistěhovalců všeho druhu ztrácely svůj konservativismus a stávaly se spíše půdou pro nové, převratné myšlenky a směry.

Když jsem r. 1876 Prahu na dvě desítiletí zaměnila malým městem východočeským, seznala jsem brzy, že se život v něm liší naprosto od života pražského a to ne pouze v ohledu společenském. Ona rázovitost, „staro-světskost", jejíž takměř již poslední sledy pamatovala jsem z dětských let, dýchala teď na mne ze všeho města a okolí. Stavby, rozdělení domu a bytu, řeč, zvyklosti za určitých ročních dob i za jednotlivých fásí lidského života, vše mělo svůj, očividně po dlouhá desítiletí, snad po staletí ustálený způsob.