Když jsem pak po nějaké desítce let poznala i lid na „bývalém litomyšlském panství" a dále, vzniklo vemne přesvědčení, že to, co děje se v lidu podhorském, žilo i v městě jeho, a že ani působení koleje piaristské a jejích škol, ani vliv panského a jiného úřednictva, nedovedl toho smazati, ba ani zcela potlačiti.

Ovšem, protireformace pobělohorská, jejímž nejsilnějším činem bylo zde právě zřízení koleje a latinských škol „pobožných otců," potud jevila svou moc, že bývalá bašta českobratrská stala se vroucím katolickým městem a že většina zvyků připojila se к svátkům a úkonům církve katolické. To bylo lze ostatně znamenati i v Praze, kde všecky skorém slavnosti, trhy, jejich výrobky a zboží řídí se dle kalendáře katolického э kde prese všechnu práci učenců sv. Jan Nepomucký zůstává u lidu patronem pražským.

Přece však v Litomyšli nesly i ony náboženské obyčeje na sobě pečet lidovosti, čili pod rouchem církevních slavností a dnů památných tajilo se mnoho pradávných obyčejů a živlů společně slovanských.

Litomyšl již mnohými zevními znaky docela přimyká se к svéráznému, podhorskému venkovu; řeč, ač trochu pokažená německými slovy, má nadmíru četné výrazy z mluvy na panství; stavení*) i v nej větší blízkosti náměstí, v ulicích postranních a hojnější ještě měrou na předměstích, shodují se průčelím, střechou, její lomenicí a kuklou, nápisy na nich, svými sloupky a krídlatými oporami s chalupami a statky i vzdálenějších vesnic.**)

Lid na Litomyšlsku, ač po r. 1848 nadobro zbaven otrocké odvislosti od zámku i od městských úřadů — (náleželyť některé vesnice šlechtě na zámku, jiné vrchnosti městské) zůstal s městem v úzkém spojení. Obyvatelé osad bližších připoutáni ke kostelu a hřbitovu jako kolaturníci, ze vzdálenosti větší dostavoval se selský lid alespoň jednou za týden na sobotní trhy, které dlouho dochovaly si svůj někdejší význam přes všecky hospodářské proměny; do svobody živností a řemesel byly tu ještě jiné styky, o nichž později se zmíníme; úřady žádaly si také časté přítomnosti venkovanů v městě, a školy latinské, jejich syny navštěvované byly poutem ještě silnějším. Tak se stávalo, že jednak měšťanstvo splývalo ustavičně s venkovem, jednak že ani jediná událost, ať slavnost církevní, at provedení ustáleného obyčeje bez účasti venkovského lidu seneodbyla; zástupy vždy byly zpestřeny živými barvami vesnického kroje a jeho zvláštními tvary, a souvislost, ba totožnost selských a městských vrstev často se projevovala.

Všimněme si nejprve dnů církví oslavovaných a zachovejme pořad jí ustanovený. Slavnost Všech Svatých, která ve velikých městech již i ve dnech předchozích přivádí na hřbitovy zástupy návštěvníků, míjela v Litomyšli zcela tiše, jako jiný den zasvěcený; zde opravdu byl svátek „Všech věrných duší", jehož účastnilo se město tím způsobem, že den až hluboko do hodin odpoledních věnován návštěvě hřbitova a jeho kostelíka. Čeládka ani pomocníci živnostenští nepracovali, svátečně oděni procházeli se směrem ke hřbitovu, rozsvěcovali svíčičky a sloupky na hrobech, pojídali „boží kosti" (jakési pečivo složeným hůlkám podobné) a kupovali si perníku a cukrovinek