v boudách po cestě rozestavených. Rozžeháním světel a zaplacením několika krejcarů „na modlení" za dušičky, kteroužto částku některý stařec neb stařena na hřbitově zaznamenávali, památka nebožtíků hlavně uctívána; teprve později zavládl velkoměstský způsob ozdobování hrobů věnci a fábory, jež však přinášeny z domů, kde na špejchare pečlivě od pohřbu byly uschovávány. Ozdoba ta se po polednách opět odnesla, aby setrvala v krabicích do hřbitovní pouti svatoanenské. Nové květinové ozdoby dávati a je tam ponechávati nebylo obyčejem; z jara nasázely se květiny, jež dle roční doby vystřídány jinými, ve dny hřbitovních slavností přidány pak ozdoby umělé. Dle mínění zcela lidového měly čerstvé květiny velmi malou cenu; jimi nepoctil by nikdo nebožtíka; a tak dávány o pohřbech věnce „dělané", čím umělejší a nepřirozenější, tím lépe — co ve velikém městě bylo by nevkusem ba urážkou, zde stávalo se projevem nákladné pocty.

Čas adventní označován „roráty" jako jinde; ještě než nastal, slavena patronka hudby sv. (ecilie velikým koncertem pěveckého spolku (dědice sboru literáckého), po němž následoval tanec. Pestrou a důležitou slavností býval „Mikuláš", v čemž opětně jeví se původ maloměstských obyčejů.

LitDmyšlské museum má starobylé vyobrazení průvodu „Mikulášů", jak ubíral se. po vesnicích panství. Bohatá ta řada maškar ukazuje, že den 5. a 6. prosince býval pro vesničany tak veselou slavností jako „ostatky" masopustní. „Mikuláše" ohlašovali dva „laufíi" v pestrém oděvu rolničkami ověšeném; pak táhlo pět neb šest muzikantů, deset husarů, z nichž první kaprál, dva turci v turbanech, se širokými kalhotami, zakřivenými šavlemi a pistolemi, jejichž ruce, až к loktům nahé, byly zácerněny; je doplňoval jeden úplně černý mouřenín. Střed průvodu činil Mikuláš v ornáte, s biskupskou čepicí na hlavě, provázený dvěma anděly a střežený hulánem a dragounem, oběma na koni; za ním šel sedlák, selka, jejich mladý syn, čtyři „hansbuřti" je chránili. Na konec seskupeny maškary, z nichž měly vesnické děti asi nej větší strach: kominík, smrt, ras, žid a t. zv. klapačka. Průvod chodil od stavení к stavení, říkal své rýmovačky a vybíral dárky; jest nepo-chybno, že za starších dob táhl po městě také a teprve později s mnohými jinými obyčeji uchýlil se na vesnice, by i v nich zanikl.

Městu zůstala náhradou rušná nadílka a sprovázející ji hlučný prodej dárků. Starší lidé neznali dárků štědrovečerních. „Ježíšek" byl pro ně dnem velikého postu, návštěvy kostela, hádání do budoucna a štědrosti к dobytku a drůbeži (jako jinde v Čechách), dětem nadělovali dárků vždy o sv. Mikuláši. Přinášel je buď ustrojený Mikuláš sám, v průvodu anděla a čerta, aneb je děti nalézaly z rána za okny v punčochách. V předvečer sv. Mikuláše bývaly starobylé podsíně tak natlačeny výklady různého zboží a boudami jako o jarmarcích a krámy tak skvěle osvětleny jako sotva kdy jindy. Různé figurky nesoucí se к slavnosti, známé z pražských trhů, prodávány i zde spolu s obrovskými pozlacenými metlami.

Jak již řečeno, byl den Adama a Evy pouze dnem postu a přípravy na hod Boží vánoční; v ten den jedl se „černý Kuba" (husté jídlo ze sušených hub) a pekly se vánočky, kterým v Litomyšli říkali „housky" neb „pletenice". Žertovně přezdíváno úpravně zabalenému a povij anem ovinutému nemluvněti, že jest vpěkná houska". Jen v rodinách úřednických neb původu německého vystrojen stromeček. Teď ovšem tento pěkný byť cizí zvyk vnikl nejen do českého venkovského měšťanstva, ale leckde i do chudších vrstev lidových. Ryba též nebývala za starších dob pokrmem obvyldým; podávala se kromě