zmíněného „černého Kuby" jídla moučná, neb rozličné kaše a „nadívajny" t. j. kaše pečené, dětem kromě toho uštědřena jablka a ořechy.

V nedalekém malém městečku Proséci na Skutečsku oblíbeným pokrmem o Štědrý večer byl taktéž jahelník s houbami; i zde dostávala mládež ovoce na podzim ze zahrad uschráněné, dívky lily olovo, z něhož vyčítaly si příští osud, nahlížely do studní a naslouchaly za humny štěkotu psů. Hlavní rozkoší malých i dospělých bylo však naslouchati pastýřským zpěvům a scénám, nesoucím se к narození Páně, které způsobem někdy velmi umělým a krásným ve výstupech vícehlasých přednášeli obj^vatelé obecní pastoušky.

V noci božího narození bylo na všech silnicích vedoucích к Litomyšli velmi živo; vesničané přifaření přicházeli až na hodinu cesty na „půlnoční" a „jitřní" a kostel býval do udušení natlačen. Na den sv. Štěpána zaznívala u všech dveří známá říkání „Koleda, koleda, Štěpánu" aneb „Já jsem malý koledníček, přišel jsem k vám pro troníček" atd.; ale pokud se pamatuji, zpívaly jen děti chudé, které chtěly si trochu peněz a potravin „vykoledovati", kdežto o „šmerkustě", na pondělí velikonoční koledovala všecka městská mládež u rodin známých. V Proséci o sv. Štěpáne dávali chasníci pouštět (žilou) koním, a projížděli se pak na nich; mnoho se v tento den pila kořalka, prý aby byli lidé silní.

Počátkem ledna chodili zpívat „tři králové1, počátkem února pak za známých zpěvů popravována „Dorota, dcera královská" od ukrutného Dioklecána. Teprve někdy začátkem let devadesátých zakázány tyto výjevy, když ujala se jich představování mládež nepěkné pověsti ze zanedbaných částí Litomyšle, a když chlapci strojili se do dívčích šatů a holky opět přestrojovaly se za hochy. My přistěhovalí vždy rádi poslouchali !;Dorotu", vzpomínajíce na Němcové „Babičku", kde ji provozovaly Kudrnovic děti.

V masopustě konány po domácnostech zabíjačky, přátelům a známým posílaly se výslužky, droba (jaternice a jelítka), drobová polévka, klobásy, aneb se zvali na vepřové hody. Konec masopustu slul i zde „ostatky" a slaven okázale. Již v tučný čtvrtek poptávaly si domácnosti městské hojnější stravy, od „neděle ostatkové" až do Popelce čeládka kromě nejnutnějšího nepracovala, dostávala koblihy, šišky a boží milosti, jichž hospodyně hojně nasma-žily a tancovala do rána. (Maškary za mé paměti v Litomyšli nechodily, jinde na malých městech na př. v Proséci se ostatkový ten zvyk dlouho udržel.)

Zvláštním protikladem masopustního veselí v městě byly dlouhé zástupy černě neb tmavě oděných vesničanů, nejvíce žen, které přicházely do kostela na „masopustní kázání". Na základě jakési fundace, již Jelínek zaznamenal ve své Historii města Litomyšle, konána byla v kostele „velkém", (teď proboštském) v poslední masopustní dny slavná kázání a požehnání, jež si ihned získala značné obliby vesničanů. Byla od nábožného zakladatele asi zavedena, aby od přílišné bujnosti odvrátila mysl obyvatelstva к vážnosti života; a ženy, které se k nim zakuklovaly do černých loktuší a vlňáků, plnily takto vůli jeho.

Na den sv. Matěje, dne 24. února, zakoledovalo některé dítě svolávajíc na ovocné stromoví hojnou úrodu „hrušek, jablek, slív", ale to bylo jen výr jimkou, za to, sotva že leden minul, ještě za masopustu a po celý půst zpívaly děti skorém den co den přede dveřmi s „litem" v rukou. „Líto", znamení to přicházejícího jara, které zažene „Mořenu" či „Smrt", byla malá jedlička neb smrček, hojně ozdobený řetězy z pestrého papíru, růžičkami, korály a hlavně, „vejdumky", prázdnými to skořápkami vaječnými, z nichž bylo vejce dvěma malými otvory vyfouknuto. „Májíček", jejž nesou moravské „královničky",