Spalovány vlastně zbylé sv. oleje; ale k tomu cíli vyrovnána veliká hranice dříví a každý hleděl z ní uchvátiti polínko, neb alespoň kousek dřeva, „Jidáše". Dálo se to za velikého hluku a křiku, pobožnosti při tom mnoho nebylo, připomínalo to spíše „pálení čarodějnic". Výrostci připevňovali veliká polena na železné háky neb řetězy a hořící z hranice pak za křiku a hulákání vytahovali. Tomuto ohořelému dříví z hranice, na níž spalovány svaté oleje, přikládána blahodárná moc; vesničané nesli si je pečlivě domů, jako před tím na Květnou neděli kočičky, vyrobili z něho křížky, a o Božím hodě časně po obědě ubírali se s nimi na pole a na konci honů vlastních neb najatých zapíchli do země dva křížky a mezi ně pruty kočiček, věříce, že tyto svěcené věci uchrání pole od krupobití neb jiné pohromy.

Do kostela přinášeli městští i vesničtí na hod Boží velikonoční i pokrmy toho dne obvyklé, aby se jich kněz dotkl, je posvětil. I podáváno ve starosvetskych domácnostech svěcené kůzle, svěcený bochánek (jak v Litomyšli říká se mazancům), svěcená vejce, a když přicházeli hosté z přízně, musili, aby neurazili, ode všech těch věcí okusiti, třeba že je měli doma také — a to nesvěcené.

Toho dne vařívaly a barvily hospodyně na vesnici několik kop naschrá-něných vajec pro čeládku a dcerky svoje; v městě chystaly je maminky pro svou mládež. Nastávali o druhý svátek „šmerkust"*) čili šlehačka a tu děvčátka musela míti v záloze hodně vajec pro ty, kteří hodlali jim našlehati. Každý téměř hoch chodil bud s ozdobnou, z několika proutků spletenou „pomlázkou", jež se také proto „pletka" nazývala aneb „fišpankou" (rákoskou), našlehat děvčatům, „omlazoval" je a dostal za to nějaké, často krásně vyzdobené vajíčko. I hošíkům sotva rok starým dala chůva do ručky „fišpanku" a „flašku s kořalkou", aby mamince neb babičce našlehal a „šmerkustu" obdržel. Hoši si к této své funkci rádi časně přivstali, aby svě oběti ženského pohlaví přistihli ještě v posteli neb v nedbalkách a flákání bylo tím vydatnější. Při šlehačce zpívány koledy již při popisu „lita" naznačené a i některá jiná říkadla na př. „Koleda, koleda dědku, vem na bábu pletku, vypráskej jí kožíšek, ona ti dá voříšek" atd.

Nekoledovali však výhradně hoši, nýbrž i malé dívky zpívaly ve známých rodinách. Všude připraveno kromě vajec dosti cukrovinek, nakrájeného bochánku a děti si pak sdělovaly, u kolika známých koledovaly, kolik vajec a čeho všeho jiného jim šmerkust vynesl.

Na vesnicích provozovala se šlehačka ještě ve zvýšené míře, dospělí hoši chodili v houfech a flákali svobodná děvčata, ženatí muži vypláceli zase hospodyně a dostávali místo vajec svítky a hojně pití. V německých osadách kolem Litomyšle, i ve Střenici do německého území zaklínované nesli hoši děvčatům „tomla", koláč to zvláštního tvaru a dostávali od nich darem červená vejce v hedvábném šátku, dále kořalku v malovaných lahvích. — V úterý po svátcích bývala „mužská šlehačha", dívky a ženy šlehaly mužské pohlaví, ale nutno vyznati, že tento šmerkust nebyl již tak všeobecný a vydatný.

Svátky velikonoční mívaly u měšťanstva význam větší všech ostatních; na ně dlouho se připravovalo, od nich, od „červených vajec", od „provoda", počítalo čas, k nim pořizoval si každý, kdo jen mohl, nový šat. Nemíti nic nového na „červené svátky" bylo skoro hanbou a procházka ve dny ty po starobylých podsíních a dlouhém náměstí byla zároveň prohlídkou všech novinek