oděvními živnostmi vyrobených. Do skrovnější míry opakovalo se to o. letnicích, čili zelených svátcích, a marnivé městské panenky dožadovaly se na maminkách nových šatů i na Boží Tělo, — ale kdo na červená vejce do ničeho z brusu nového se neoblékl, byl již chudák, kterého všichni litovali.

První den po období velkonočním, na který se děti těšily, byl sv. Marek pro procesí po polích konané. Jako přežitek patrimoniální vlády voděna mládež hlavně po panských polích, aby na ně svými písněmi a modlitbami požehnání nebes svolávala. Mládeži nešlo ani tak o prázdno neb o procházku v rozmokłych polích a po bezedných cestách, jako o požitky, které si přinášela ve svých mošenkách a košíčcích. Mívala hodně housek, mlsků a hlavně v lahvích limonádu (dříve nejspíše kořalku) cukrovou a t. zv. pendrekovou vodu, rozpuštěný to tmavohnědý prostředek proti kašli. Processi opakovala se pak o křížových dnech— ale tu dětem již sevšedněla. Měšťanstvo, vedle řemesel pravidelně rolnictvím se zabývající, zúčastňovalo se za stara velmi horlivé těchto pochůzek po polích a vesničané již časně z rána k nim se dostavovali, tak že průvod býval malebný a pestrý.

Asi do počátku let devadesátých páleny v Litomyšli na výšině „u sv. Prokopa" vždy v předvečer 1. máje, o sv. Filipu a Jakubu „čarodějnice" způsobem velmi hlučným. Když organisované dělnictvo počalo si žádati oslavy i máje a úřady obávaly se nepokojů, byly „čarodějnice" od hejtmanství zakázány. Dříve v poslední večer dubnový od 6. hodiny putovaly zástupy přes „Moštění" к výšině poskytující rozsáhlou vyhlídku na celou okolni krajinu. Hranici ze smolných dřev, sudů pořádali aodo smoly namočená košťata do vzduchu metali učedníci, tovaryši, synkové malorolníků, ale v di-váctvu byly zastoupeny všecky stavy a nejvíce se vždy nahrnulo studentstva. S jásotem uvítána každá „čarodějnice" (hořící koště), která jen poněkud do výše vyletěla, se zatočila a jiskry kolem sebe metala; mládež hnala se za ní, pátrala, kam do polí zapadla, znova ji u hranice zapalovala, nedbajíc, zda-li kde osení pošlape. Sledovány i ohně na okolních výšinách a hádáno, v které osadě to čarodějnice jsou upalovány. Veselý rej, zahalený1 kouřem a pronikavým čmoudem trval někdy do noci, teprve к jedenácté nastala u sochy sv. Prokopa tma a klid.

V Proséci v létech šedesátých a sedmdesátých ještě stavěny „máje" za spolupůsobení vší dospělejší mládeže za mládence a družičky přistrojené, na koních se projíždějící; později rovněž slavnostně „stínán beran" (jako na Poličsku). Zvyky ty dávno přestaly.

Svátky svatodušní jevily se po městě hlavně zelenou svou dekorací; před vchody domů postaveny světlé břízky, kolem oken a dveří nastrkány ratolístky březové, bukové a lipové dle toho, jak byly háje již rozvity. Při-padly-li svatodušní svátky velice časně a spolu do doby zimavé, stěžovalo si obyvatelstvo, že jakoby to letnice nebyly, že není nikde „májů". Podobně, ale mnohem okázaleji vyzdobovalo se město na Boží Tělo. Tu nakupeny „máje" i kolem oltářů na náměstí zbudovaných; vesničané se jich po obřadech zmocňovali, hledíce urvati větve co největší, doma pak zastrkovali je do pole, osetého lnem a byli přesvědčeni, že kdo uchvátil a zastrkal větvičky jen malé, bude míti i krátký len. (V Proséci zase věřili, že vysokého lnu docílí vyskakováním o muzice „ostatkové", které súčastnil se v městečku každý.)

Boží Tělo bývalo po přednosti svátkem dívek, školaček i poněkud povyrostlých; již den před ním nosily si z „Libanek" neb Osického údolí plné koše a náruče kvítí, hlavně mateřídoušky a vyprošovaly si v známých zahradách sedmikrásy a jiné plné květiny. Výhradně z mateřídoušky víjeny