žlutou přízí vyšitá jemná síť plátěná, na níž pak bílou nití provlečena jest kytička a malí ptáčkové (kohoutci). Patrně jest to čepec rožkatý, pod nímž se nosily růžky, jaké byly a jsou na Moravě obvyklé.

Šata měla jeden metr délky a 22 cm. šířky, byla z plátna a zpravidla na konci městěrkou obroubena.

Vyšívání na šatkách těch provedeno bylo bílým hedvábím plochým stehem a zdobila oba konce souměrná kytice, jež tvořila do sebe splývající vzor pásový. Při kraji býval užší vzoreček sestávající bud z točinek neb zakulacených zoubků různými geometrickými vzorky vyplněn. Na koncích byly šatky zdobeny jemnou krajkou páskovou, jako bylo zvykem na Hané. Mezi vyšíváním Národopis, museu darovaným pí Novákovou jest konec šaty pro uměleckou techniku obzvláště cenný. Základní hlavní motiv květinový totiž jest paličkován, síť pak kolem něho jest vyšívána jehlou a nití. Konec ten pochází z Budislavi u Litomyšle.

Též na Chrudimsku a Čáslavsku nosila se šata. Na obraze návrhu*) pro lidové slavnostní průvody konané roku 1836 к oslavě korunovace Ferdinanda V. za krále českého, jsou kresleny malířem Hlaváčkem velmi pečlivě a věrně kroje vesměs až do nej menších podrobností. Na obraze představujícím svatební průvod z kraje chrudimského (Litomyšl) sedí ve dvou kočárech dvě ženy s družičkami, jedna žena drží „nevěstinský koláč" a druhá „nevěstinský stromek" a obě pak na hlavě mají uvázanou šatu. Na jiném obraze jest vyobrazen průvod svatebni z Čáslavě, kdež jdou čtyři starši hospodyně mající na hlavách čepec ovázaný na úzko složeným bílým šátkem, jak se zachovalo několik na týž způsob upravených čepců z Telečská na Moravě a nahrazují asi zapomenutou v tom kraji šatu.

Zajisté již tehdy byla šata vzácným starým úborem hlavy, proto také byla jako význačnější vybrána pro obě nositelky nevěstinských odznaků.

Na Plzeňsku zachovala se šata proměněna a ukryta ve způsobe ohromné vázanky (perutě či křídla zvané, zdobící čepce „holubinky") (viz obr. č. 4). Čepec pozbyv tu časem vlastního významu, totiž, že byl odznakem vdaných žen, přebrán byl a stal se módou všeobecnou i u dívek. Šatka však původně obmýkající čepec, svezla se během dob na zadní čásť jeho. Arci ještě převazovala se holubinka asi v polovici na úzko složenou šatou, ale místo, aby byla svázána a její ozdobné cípy volně visely k pásu, utvořeny jsou z ní spojené dvě smyčky (perutě), které hodně naškrobené po obou stranách hlavy trčí. Perutě ty měří v celku asi 115 cm. délky a 25 cm. šířky. Bývalá tato šata proměněna ve vázanku (perutě) jest bohatě bílou přízí vyšívána. Hojná a různá prolamovaná výplň (mřížkování) květů i lístků činí vyšívání drahocenné a v pravdě umělecké. Vzory jsou rostlinné a sestávají z květů a listů vkusně sestavených. Arci zapadají poněkud do naturalismu, však přec ještě zachovaly se v nich základní motivy ornamentální a jsou lidovým způsobem sestaveny a vyšívány. Čepce čili holubinky jsou českou specialitou. Pozůstávají z plátna uzlíčkováním nebo jemným prolamováním ozdobeného.

První vyskytují se v severních a jihovýchodních a prolamované vyšívaly se nejvíce v středních Čechách, zejména v okolí Prahy. Holubinky uzlíčkované slují též „lebky" a čepce kulaté, bezpochyby pro jejich tvar. Holubinka totiž po vyprání hojně v hustém škrobu namočena, navléknuta na dřevěnou neb hliněnou palici (hlavu), ponechána byvši na ní, až úplně