Peiskerovy názory o sociálních poměrech starých Slovanů, jak je vyložil ve knize „Die älteren Beziehungen der Slaven zu Turkotataren und Germanen und ihre sozialgeschichtliche Bedeutung", jsou známy. Slované byli podle něho v tuhé porobě jednak turkotatarské, jednak germánské. Svědčí mu

0 tom zejména slova s těchto dvou stran přejatá a znamenající pojmy u kmene pastýřského a rolnického zcela obvyklé. Jestliže přejali Slované slovo tvarogb od Turkotatarů a slova m 1 ě к o, plugb, skoťb, nuta od Germánů, soudí z toho Peisker, že Slované nechovali dobytka a neužívali jeho produktů. Poněvadž však jejich sídla byla chovu dobytka velmi příhodná, vysvětluje tu věc Peisker tím, že v chovu dobytka jim bylo zabráněno od podmanitelů, kteří sami se živíce pastýřstvím zmocnili se pastvin a chovu dobytka pro sebe; tak zapomněli Slované i názvů sem hledících, zejména názvu pro sladké mléko, pro dobytek atd. Tito podmanitelé byli jednak Turkotataři, u nichž poznali užívání mléka sraženého a od nichž přejali pro ně také pojmenování (tvarogb-— tur. t u r а к), jednak Germáni, u nichž teprve zase poznali užívání mléka sladkého a od nichž převzali i jméno jeho (m 1 ě к o); podobně svědčí o této nadvládě germánské další slova z germán-stiny přejatá skoťb, nuta, plugb.

Jsou tedy hlavním sloupem theorie Peiskerovy důvody linguistické; ' ale ohlížel se i po jiných, historických, sociologických, historicko-právních

1 ethnických. Historickou stránku jeho theorie rozebral prof. Niederle v tomto časopise L, 1906, str. 193—200, kritiku linguistickou přenechávaje jiným; se stránky linguistické pochybnosti o jeho důvodech pronesl prof. J. Janko v loňském ročníku Čechische Revue (L, 1907, str. 319—328), kdež slíbil podrobnější rozbor linguistických důvodů Peiskerových ve Věstníku České Akademie. Tento kritický rozbor máme nyrií v rukou a zde chceme beze všeho apparátu linguistického upozorniti na jeho výsledky.

Výsledek nemohl býti jiný než ten, který naznačil spisovatel již ve svém referáte v Čech. Revue: ani z jedno linguistických svědectví Peiskerových nedostálo průkaznému úkolu na ně vznesenému. Spisovatel ohledává nejprve základy, na nichž budováno, a nalézá, že jazykozpyt srovnávací nemůže nám nikdy výsledky a poznatky svými hnguistickými, které teprve dlužno promítati v obecnou a kulturní historii, nahraditi přímých pramenů nebo dokumentů nauk těchto a že usuzování jen na základě jazykovém je vždy velmi nejisté. A také při usuzování ze slov přejatých je třeba veliké opatrnosti, je nutno zodpověděti celou řadu otázek jiných (jde-li o slovo zcela bezpečně přejaté, odkud, kdy a proč bylo slovo to přejato, jde-li při tom o věc novou či již známou, všední atd.).

Promluviv takto všeobecně o půdě, na které se pohybuje argumentace Peiskerova, probírá prof. Janko jeho důvody jednotlivě, zkoumá správnost jehopraemiss a vývodů, z těchto praemiss konaných. Důkladný rozbor názvosloví, týkajícího se sýrařství, jak je v jednotlivých jazycích indoevropských nalézáme, vede к závěru velmi pravděpodobnému, že slovo tvarogb, jež je jedinou oporou Peiskerova tvrzení o porobě turkotatarské, je slovo domácí, slovanské, souvisící se slovesem t v o ř i t i, tvar, od kteréhožto kořene je nazván i v řečtině sýr (rvQÓg) a v avesiě syrovátka (tui r i-), adj. t ü i r j a-, käsig, verkäst). Název je i psychologicky docela dobře pochopitelný: změna skupenství, tvar byl tu nejnápadnější a podle tohoto dojmu zrakového věc nazvána. Ale i kdyby tato etymologie byla chybná a kdyby bylo jisto, že slovo tvarogb přijali Slované od Turkotatarů, nemůžeme z toho souditi, že představa sraženého mléka a tvarohu byla Slovanům ne-