str. 46
rozléhá se t é.ž jako „maďarský čardáš"'— v kavárnách*) budapešťských:
Ludzia povedajů,
že nemám galánky,
ona je malučká,
varuje pohanky.**)
|
Slovenský tanec „sedlcky", kterýž — nápěvně téměř ničím neliší se od „čardáše" a tudíž opětně jen dotvrzuje — jako písně a), b) — živou pravdu, že: není „čardáš" původu maďarského! Jsem vždy u téhož pramene, třebas by i anekdoticky***) zajímavá byla episoda ...
Z dalších našich písní, jež hudebně vysoko ceníme, zvláště důležité a významné jsou písně moravsko-slovácké, vynikající neobyčejným bohatstvím výrazu sčasovacího a — jako mnohé písně ze Slovenska uherského: též harmonickými zvláštnostmi nápěvů původních. Jest jich nejméně ve sbírkách našich, a proto tím vzácnější jsou. Uvádím z nich píseň: „Jde šohaj . . .":
Ide šohaj po ulici,
smutně si zpívá,
jeho milá v okně sedí,
plače, naříká!
Neplač, milá, nenaříkej,
však ty budeš má,
až kukačka o vánocích
třikrát zakuká.
|
*) „Francaise", „Helvetia" a j. **) ib. 145, č. 210. ***) Zajímavý jest též charakteristický a v Uhrách rovněž tra-dicionalní výklad původu maďarského slova: „ajtó" = dvéře: Když nej-bližší okolí pustošiti a lid slovenský pronásledovati začalo divé plemeno, ustrašeni Slováci kvapně prchali z příbytků svých, pobravše dříve všecko, což v čas vzíti ještě se dalo. Shlédnuv mezi jiným ještě dvéře, volal prý ,,ta-cíček" na syna svého: „Zeber a j to! Odtud maďarsky: „ajtó''.—Že Maďaři od Slováků „vypůjčili" si i výrazy slovné, tomu nasvědčují slovensko-maďarská slova.
|
