str. 45
koli v — jak dosud za to se má — maďarský. Snad laskavě promine mi čtenář, odchýlím-li se od thematu svého a naznačím-li stručně vznik „čardáše", jak tradice v Uhrách samých jej podává:
Divocí Maďaři vtrhli do Uher — známo z historie — když dávno usedlí byli tam už Slováci, vyznamenávající se kulturou. Zpěvem a tancem tudíž bavíce se kmenovci naši, překvapeni byli — poblíže řeky Tisy — divochy polonahými..., jež nevlídně pronásledovati začala hejna komárů. *) Z počátku jen mírně, brzy však živě bráníce se divoši komárům dotěrným, t. j. „lepkajíce" prý o obnažené spodní údy své, přirozeně strhnouti dali se i podlehli proudu křepčivého tance s 1 o v e n s k é h о (!), jejž později, přizpůsobivše ovšem povaze s v é za „vlastní" (jako slovenské výšivky а р., jimiž světu se chlubí) přijali.
Tomuto charakteristickému podání o vzniku „čardáše" věřím úplně z důvodu, že není možno: aby týž nápadný způsob výrazu hudebního měl odlišný národ — dvojí: slovenský s maďarským neb maďarský se slovenským. **) Jinak mohl by leckdo pochybovati o slovenském-slováckém původu písní:
Pre zelené žitečko voda ceče,
aj, čo mi má milá, holubenka sivá, čo mi reče?
Aj, čo by mi reknula šohajovi,
prepil som žitečko, aj oves zelený — na koreni.
A keď som to šetko prepil, nebojím sa,
na vojnu verbujú, slobodu slubujú, zverbujem sa.
|
Nápěv písně této s nepatrnou změnou jest i Maďarům velmi dobře
znám: zpívají jej — ovšem maďarsky!
Dajce, krpce, dajce ohňa,
jak nědáce, budze vojna,
ach, jój, Bože mój.
Budze vojna, budze velká,
nedaleko Vizimburka,
ach, jój, Bože mój.***)
|
Dosud temperamentně ,;Dajce krpce" zpívá na př. starý Maršálek z Lopeníka, zajímavo však, že nápěv týž, poněkud přizpůsoben, parádně(!)
*) Jsou známa v širých rovinách uherských!
**) Není analogického případu jiného!
***) Zpěvy moravských Kopaničářů, str. 195, č. 295.
|
