*B. Struck, Niederlegen und Aufheben der Kinder von der Erde. Arch. f. Relig. X., 158.

Paul Hermant, Les coutumes familiales des peuplades habitant l'Etat Indépen-

dant du Congo. Bruxelles, Vanderamoera et Cie, 1906. Ree. Rev. des Etudes

Ethnogr. et Sociol. 190S, 121. Richard Andree, Ethnologische Betrachtungen über die Hockerbestattung.

Extrait de ľArchiv. für Anthropologie, 1907. Ree. Revue des Etudes Ethnogr.

et Sociol. 1908, 119. Zentralblatt f. Anthropol. XIII., 227. *Paul S a r t o r i, Feuer und Licht im Totengebrauche. Ztft. d. V. f. Vkde XVII.,

361—386.

Владтицръ Даниловъ, Обрацеше къ читателям-ь о собиранш украинскихч, похоронныхъ

причиташй. Украша TIL, 224—231. Владнм1р Данюпв, Поргвнання смерп i вес]лля в украшськихъ norpi6oBiix голосшнях.

ib. IL, 351—355-

*Н. Парашкевов-ь, Погребалнит'Ь обпчаи у б-ьлгарит'Ъ. Изв. еемин. слав, фидол. Универ.

София. IL, 371—410. *Das Todatistreiben in Hilbetten bei Wildenschwert. Deutsche Volkskunde a. d.

oestlichen Boehmen V., str. 141. *Fr. Stolz, Das Totenbrett ein Überrest des bajunarischen Heidentums. Ztft.

f. oesterr. Vkunde XII., 113—120. Hildegard Knötel, Einiges über Geburt und Tod im oberschlesischen Volksaberglauben. Oberschlesien VI., 475—8. *Dr. H. F. Feilberg, The corpse-door, a Danish Survival. Folk-Lore XVIII.,

č. 4. Ref. Этногр. Обозр. LXXV., 134—5. Některé pohřební zvyky z Jutska. *Dr. B. Kahl, Noch einmal die „Gräber der Wöchnerinnen". Mitteil. d. Schles.

Gesell, f. Vkunde. VIL, (1905) 59—60. *W. T o b 1 e r, Der Anisäger. (Alte Parodie einer Leichenbitterformel.) Archives

Suisses des Traditions Populaires IX., (1905) č. 4., str. 313—314. *H. Braus, Leichenbestattung in Unteritalien. Archiv f. Religionswissenschaft

IX., 385—396.

С. К. Кузнецовъ, Погребадьныя маски. Изв. Общ. Арх., ист, н этногр, прн И. Казан.

Унив. XXII., 75—и8.

Ref. Этногр. Обозр. LXX.—LXXI. 330. Gisbert Combaz, Sépultures imperiales de la Chine. Tirage ä part des Annales

de la Société d'Archéologie de Bruxelles, 1907, Vromant et Cie, Bruxelles.

Ree. Rev. des Etudes Ethnogr. et Sociol. 1908, 1S5.

Niederle v Čes. Čas. Historickém (XV, 72 sl.) zabývá se otázkou: „Jak daleko seděli Čechové na jih?" Odpovídá — spoléhaje na doklady jmen míst-nich —, „že Čechové nejen sahali k Dunaji, nýbrž jej i překročili, což naopak

0 Slovnících, mimo jeden, pochybný případ, doložiti nelze." „Klín českých osad (soudíc z rozložení jmeń, odvozených od chlum a jedla, která přestávají v Korutanech, Krajině a též v Horních Rakousích) sahal od dolnorakouského Dunaje mezi Enží a Litavou přes Vídeňské Město, po Mttrici a Můře až po Drávu." Pokud jde o Pannonii shledává Niederle důvodnou domněnku, „že patrně po skončení válek avarských a po vylidnění Pannonie byla tato znovu kolonisována nejen od západu Slovinci a Němci, nýbrž i od severu Slováky, z v. tehdy Moravany".

@--------------

К národopisné mapě Slovenska. Dočítám se v posledním čísle Izvěstijí imp. akademie nauk v Petrohradě (1909, Nr. 2) následujících zajímavých dat ze zprávy, kterou Akademii podává A. L. Petrov, známý badatel Uherské Rusi.

A. Petrov přišel r. 1907 v státním archive peštském na slovník pod titulem „Lexicon universorum regni Hungariae locorum popu-

1 o s o r u m" (sici), sestavený na rozkaz Marie Terezie r. 1773 a obsahující seznam osad podle stolic a okresů a při tom seznamu nalézá se vždy rubrika: ,,An et cuius religionis parochos et 1 u d i m a g i s t r o s habeant?"