u lidí se zakládal na výměně, tak i u zvířat; mnohdy si zvířata jako lidé svůj majetek půjčují a zase — jako lidé — nevracejí. Báje ty vznikly stejně jako všechny ostatní z pozorování, proč dvě zvířata jinak stejná, jsou v poměru к sobě jedno bohatě a druhé chudě vypravena, snad bylo jedno o to ošizeno, či se toho dobrovolně zřeklo, při čemž mnohdy hlas neb volání zvířat přispěl lidské obrazotvornosti. Vzpomeňme jen na náš známý případ dudka a kukačky a jich vzájemné volání! — Motivem stěhovavým nesporně je známá fabule o závodění v běhu mezi zajícem a želvou, či zajícem a hlemýžděm, u nás jmenovitě zajícem a ježkem, jak zevrubně a vzorně Dähnhardt dokládá. Uvedu na jiném místě rozbor této fabule jako vzorný příklad methody a způsobu práce Dähnhardtovy. Zatím se vrátím к celkové charakteristice dosud vydaných dvou svazků „Natursagen".

Jak bylo řečeno již shora, první svazek obsahuje báje a pověsti, vztahující se к Starému zákonu; zde také autor — než přikročil к vlastnímu dílu, načrtl na pěti stránkách své názory o vzniku přírodních bájí. Podle toho dosud platný je výrok bratří Grimmů o zbožňování a kultu přírody prvního člověka, jenž dospěl tak k m y t h u, v němž kotvila veliká síla hluboké víry, a teprve na druhém stupni byly pověsti všeobecné, a tu zase především nejdříve se vytvorila báj či pohádka zvířecí. Mnohem později vznikla na půdě pověsti bajka, kterou mnohdy těžko lze od zvířecí pověsti odlišiti. Z těchto bajek a pohádek vytvořila se báj přírodní, původně poučná jako bájka, mnohdy jen zábavní jako pohádka, kterou však přece dlužno ostře od starších — pravých přírodních bájí (to jest od oněch mythů) rozlišovati. Podle toho musíme rozeznávati dvě naprosto odlišné skupiny:'

1. Čistě přírodu vykládající — aetiologické báje, to jest takové, jež vznikly zpotřeby zjevy přírodní a přírodu celou vysvětliti a jen proto byly vynalezeny, jež od začátku až do konce sledují jeden cíl: vysvětliti nějaký jev v přírodě. Tak na př. výměna majetku, shora zmíněná.

2. Libovolně aetiologické báje, t. j. takové, jež původně к jinému účelu byly vymýšleny a jen ze záliby к přírodě byly tak přetvořeny. Mnohdy děj celé báje jde klidně svým původním chodem a teprve na konci náhle je skok od základního thematu к báji přírodní. Nazýval bych je sekundárními, druhotnými proti prvotným — primárním. Je zají-mavo, že téměř všechny biblické legendy můžeme řaditi mezi tyto sekundární báje. Svědčí to jen o velké oblibě jich. Příkladem budiž původně bájka o běhu zajíce a želvy.

Celistvý materiál starozákonních bájí přírodních rozdělil si autor na sedmnácte kapitol. V první podány báje o stvoření světa, v druhé o stvoření člověka, v třetí o stvoření Evy, v 4. uvedeny dualistické pověsti o ďáblu, v 5. o pádu prvních lidí, v 6. o potrestání hada, v 7. o lítosti z ráje vyhnaných, v 8. o některých změnách těla lidského po pádu, v g—11. o Adamově vousu, velikosti a orbě, v 12. o Kainu a Ábelovi, v 13. předvedena další řada pověstí, vztahujících se k pádu člověka, v 14. o hříšných andělích, v 15. o vlastnostech vína, v 16. pověsti od Abrahama až po Davida a v 17. konečně pověsti o Šalomounovi. Nejzajímavější otázka od prvopočátku a vždy bylo stvoření světa. Bůh a svět, jich bytnost a vzájemné vztahy, byl vždy problém nej důležitější u všech národů. Dähnhardt měl zde již důležité pomůcky v pracích ruského učence Veselo vského, v „Razyskanijačh v oblasti russkago duchovnago sticha XI. (Dualističeskija pověr j a o mirozdanji) ve Sborníku otděl. rus. jaz. Imp. Akad. 46 (1896), a ve spise M. D r a g o m a-