rozdíl mezi jazykem a nářečím jest hodně problematický — ale nemůže zabrániti Malorusům nebo Slovákům, aby se necítili samostatným národem, neboť nikde nestojí psáno, že v moderní době nesmějí vznikati samostatné národní individuality, a třeba i samostatné jazyky. A proces osamostatnění Slováků a Malorusů vzal bych již za fait accompli.

Svědomitost, s jakou Niederle pracoval na své knize, jest patrna zvláště z „přehledu literárního" — a tu máme druhou velkou přednost knihy Niederlovy. Také Florinskij doplňuje text udáním pramenů, ale tyto partie s přehledem Niederlovým srovnání vůbec nesnesou. V zaznamenávání pramenů jest prof. Niederle neobyčejně pečlivý — jeho literární přehled má 32 stránky — ani články novinářské neušly jeho pozornosti a ti, kdo budou studovati tyto otázky po Niederlovi, nebudou moci býti jemu dosti vděčni.

V práci vlastní postupuje prof. Niederle takto: Probírá zvláště každý slovanský kmen (tędy nikoli národ!), jichž má 7: ruský, polský, lužicko-srbský, český, slovinský, srbskochrvatský a bulharský. U všech z nich podává nejprve stručným, ale neobyčejně výstižným způsobem historický přehled rozvoje od začátku až na doby nejnovější. Po tom přikračuje к popisu území, jež nejlépe jest známo u Lužičanů, Čechů, Slováků a Slovinců, nejméně u Rusů. Pečlivě zaznamenává hranice souvislé oblasti, pokud jsou prozkoumány — a dosud tomu tak z větší části není — ostrovy a sídla mimo souvislé území, jakož i ostrovy jinonárodní na území slovanském. Po té následuje všestranná a důkladná statistika. Autor nespokojuje se pouhým vyčíslením slovanských národů, nýbrž, pokud byly prameny, hledí stanovití také hustotu osídlení, vzrůst celkový v posledních letech, vzrůst měnou přirozenou, složení věkové, pohlaví, náboženství, vzdělání, po případě podává i data o emigraci. Ve státech, které dosud národnostní statistiky neznají (Turecko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Rumunsko atd.), musel se spo-kojiti ovšem pouhými odhady. Statistika, po případě i kapitola předcházející, doplněna jest namnoze velmi zajímavými a poučnými pohledy do budoucnosti slovanských národů; tu slyšíme na př. o ústupu Srbů na jihu před Albánci, na východě před Rumuny a Němci, o destrukci severní hranice slovinské, čteme o nynějším postavení českém a co činiti v budoucnosti atd. Na konec informuje nás o diferenciaci uprostřed slovanských kmenů a při tom ovšem i o všech sporných problémech slovanských.

Ke kapitolám statistickým chci přičiniti několik poznámek, resp. některé údaje opraviti; jest to asi jediné místo v knize Niederlově, kde lze autora doplniti. Rozumí se samo sebou, že některé omyly a nedostatky nemohou se nikterak vykládati proti Niederlovi. Za případné omyly ve svých pramenech prof. Niederle nemůže a nemůže také za to, že zpracování slovanské statistiky jest dosud zcela nedostatečné. Já pak přidávám své poznámky jen proto, abych užil příležitosti, jež se tu naskytuje, a publikoval některá důležitá data, jež dosud zůstala neznáma.

Jak známo, mnoho Čechů žije v Uhrách. Niederle odhaduje počet jejich na 50.000, příliš nízko. Úředně bylo jich napočítáno celkem 67.113, a to 35.225 v Uhrách a 31.888 v Chrvatsku-Slavonsku. Číslice tyto nalézají se ve IV. svazku úřední publikace „A magyar szent korona országainak 1900 évi népszámlálasa", vydaném r. 1907. V tomto svazku totiž mimo jiné rozvedena rubrika „jiných" národností a máme tu tudíž také přesné číslo pro Slovince: 98.941 (79.066 v Uhrách, 19.875 v Chrvatsku-Slavonsku), tak že Slovinci nejen že z daleka nejsou odnárodnení, jak svého času byly vyslovovány domněnky, nýbrž počet jejich od r. 1890 stoupl, a to jest