str. 165
Hudebníci usedli na mez, mladíci se postavili k tyči, děvčata к plotu u chalup a trochu obecenstva u dvorské zdi. Hoch s kohoutem odešel as dvacet kroků od tyče, přikryl kohouta ošatkou, prostrčil mu hlavu vyříznutým otvorem a sedl к němu na bobek. Hudebníci zahráli vřískavý tuš, žid a bába počali se na vzájem tlouci a honit smějící se děti — a „obřad" počal. Hoši jeden po druhém brali šátky, poskládané na lenochu židle, zavazovali si oči, vzali do ruky cep, ozdobený kytičkou, nechali se otočit třikrát kolem tyče, učinili několik kroků směrem ke kohoutovi a hodih cep do trávy. Šátek nikomu nezakrýval zrak, nikdo se též nedal zmást otáčením kolem tyče, ale nesnažil se pravidelně také zasáhnouti cepem kohouta. Naopak, úmyslně nedbale naznačovali, že je to jen forma, jejíž hlavním důvodem je těch několik drobných, jež potom každý kladl mezi překlopené talíře. Hoši se rychle vystřídali, chodili také pro děvčata, a stalo-li se, že někdo vskutku projevil úmysl po-pojít ku kohoutovi, utíkal s ním jeho hlídač již z dálky. Žid s babou snažili se zatím marně rozveselit trochu účastníky i obecenstvo svou rvačkou i honbou za kluky, a šh si pak svorně vybírat svůj příspěvek, stejně jako- mládenci, jimž se diváci z obřadu vykupovali.
Zábavy nebylo při tom všem mnoho, ale bylo to pěkné podívání na louku, pestřící se hloučkem lidí v slunci, jež svítilo z pod oblaků, na bledé ocúny, týčící fialové hlavičky z nažloutlé trávy a na protější stráně a lesy, na jejichž tmavé půdě svítila v živých barvách kytka na tyči a červený klobouk židův, míhající se po poli. Křik báby a kluků i třesk muziky zněl slabě v čistém podzimním vzduchu — ale den se již krátil a u tyče zbyli jen pořadatelé; z těch si jeden konečně uvázal šátek na čelo, šel přímo k ošatce s kohoutem a uhodil do ní velmi nemotorně a slabě dvakrát cepem. Bílý kohout vypadl, tloukl sebou, válel se v trávě a skřekal — bylo to ošklivé. Voják si к němu sedl a zařízl ho. Pak položili kohouta na ověnčené prkénko a vraceli se mlčky do hospody. V ořechové aleji klátili lidé ořechy a sotva se ohlédli za hudbou, falešně a bez taktu hrající v úvoze. Skupina hostí odcházela к silnici a hlouček děvčat v nevkusných městských šatech, s šátky na hlavách, šel za mladíky do osamělé hospůdky tančit. V Tille.
LITERATURA.
Arnold van Gennep, Religions, moeurs et legendes. Druhá řada. Paříž, Mercure de France, 1909 in 180, str. 318 (cena 3 fr. 50).
Kniha tato tvoří pokračování první řady studií, o nichž byla zmínka loni (IV, 220). V několika kapitolách, jež byly většinou otištěny před tím již samostatně v různých francouzských revuích, shrnuje autor výsledky svého badání o řadě otázek, к nimž zavdala mu příčinu některá novější díla z oborů jemu blízkých. Přehlíží kriticky se stanoviska vědeckého metodu i discipliny různých autorův a podává buďto resumé jejich studií heb naznačuje nové cesty, jimiž měly by se řešiti otázky speciální. V kapitole nadepsané „Tote-mism a kult znaků římských" (str. 9) vymezuje na př. pojem totemismu a podrobuje kritice dílo Renelovo (Cultus militaires de Rome. Les Enseignes). Římská „signa" (na př. aquila signum celé legie) byla pravými božstvy. To-temismem rozuměti jest kult určitých zvířat, jakousi smlouvu mezi lidmi a zvířaty, která zakazuje zabíjeti a jisti určitý' rod zvířat — totem a brání
|
