cejícím zlé duchy od umírajícího. — Dále mají vejce rozmanité úkoly v pověrách manželských; pomáhají od neplodnosti, usnadňují porod, chrání nedělčina lože atd. Potom i děcku všelijak jsou na pomoc.

Samostatná, s jinými nesouvislá jest skupina pověr, kde vejce jest universální zbraní proti všelikému neštěstí, jež hrozí člověku samému, jeho domu a jménu. Zvyk zazdívání vajec do základů nebo stěn domovních sahá hluboko do minulosti. Skořepiny nebo zazděná vejce, jež se nalézají při boření starých domů na př. v Německu, nejsou dle Klingra náhradou za živou oběť, nýbrž vysvětlují se z ochranné, odvracující moci vejce. Pro tuto moc zavěšují v Polsku a na Litvě vaječnou skořápku v zahradě, aby sadu chránila od čar, a jinde v jiných případech užívají vejce jako chranidla. Autor potom dovozuje četnými doklady z různých končin a národů, že také v pověrách rolnických a pastýřských připisuje se vejci moc ochranná. Přecházeje pak к závěrům, ukazuje na podstatnou shodu dosavadních pověr s antickými a připouští v četných případech, pokud jde o tyto pověry, vliv řecký na sousedy slovanské i východní. Očišťující a ochranný charakter vajec pokládá za prokázaný zejména u vajec velikonočních, jež však ho nenabývají ani svěcením, ani barvením. Tato vejce jsou v souvislosti s kultem mrtvých a jsou do jakési míry dědicem starorímskych Feralií a Parentalií a řeckých Anthesterií. Velikonoční dni na východě bývaly dobou, kdy nečisté moci, vědmy a čarodějnice, tropily největší rejdy (= na západě noci filipojakubské). Zdá se odtud, že i známé polévání velikonoční jest obřad očistný. Klinger se domnívá, že v době, kdy' slavíme vzkříšeni, býval v Evropě slaven den mrtvých, jakési jarní „dušičky", s nimiž souvisely rozličné pověry vaječné. Pověry ty časem splynuly s křesťanským rázem slavnosti a tak přidán vejci symbolický význam vzkříšení a budoucího života, jak se nyní kraslice obecně vykládají. —V dodatku spisovatel přidává ještě jeden rys, který s předešlými vývody přímo nesouvisí, ale zdá se mu přece pozoruhodným. Už Plinius se zmiňuje o pověře, že je nutno rozbiti hned skořápku, jakmile někdo vypil vejce. V Bavořích to činí posud, aby člověk nebyl nešťasten, v Čechách, aby nepodlehl čarám, v Oldenburgu, aby se ho nechytila zimnice, v Polsku, aby slepice nepřestaly nést, a jinde z jiných příčin.

Vývody Klingrovými zabývá se výše uvedená brošurka J. A. Javor-ského. Javorskij správně uznává význam Klingrovy studie v tom, že hledá nového východiska a že bere za základ pověry antické, ale právem mu vytýká jednostrannost a úzký předpoklad v tom, že buduje jen na očistné a obranné moci vejce, pomíjí však jeho moc plodistvou (viz název, pocházející od našeho Purkyně), tvůrčí a kosmologickou. Jako kosmogonické mythy jsou základem a východiskem mnohých jiných, tak i mythy a pověry kosmogonické, pokud jde o vejce, obsáhly a vysvětlily by úzký obor očistného a ochranného významu jejich, o kterém Klinger uvažuje. Na posílenou tohoto mínění Javorskij uvádí hojnou literaturu, rozdělenou dle skupin, vztahujících se к původu světa, slunce, země, lidí, čertů, zvířat atd. z vajec. V této snůšce látky tkví cena kritiky Javorského. — Pokud pak běží o stanovisko Klingrovo, zdá se nám, že jsou tu citáty z antické literatury poněkud přeceněny. Činiti vědecké závěry z nahodilých zmínek básníků, jako činí: Klinger z Ovidia nebo Juvenala (a podobně Javorskij, byť jen pod čarou, z Aristofanových Ptáků), jest zajisté poněkud povážlivé. Vždyť staří básníci nebyli ve volbě svých obrazův a ve šperkování své dikce střízlivé skutečnosti o. nic blíže ani dále než na př. náš S. Čech, když mluví o vejci, z něhož