vsi jmenují se „brány" nebo „branky": na západě Potvorovská, na sev.. Žíhelská; pak dvě jsou pojmenovány dle usedlostí: „Kymlojc" a „Škachojc"; jedna, poněvadž vede na pole „Židovky", jmenuje se „Žodovská". Z pojmenování jednotlivých částí katastru zvláštnější jsou: „Na Stráži", Bukovec, Mermutka, Března, Džbán, Koryta, Močidla, Jezera, Psiny, Hrby, Hrbky, Vrchovnice, Vloužku, Novinky, Hůrky, Háje, Jámy, Olesko, Průhon, Skalice, H o u v a r, ,,'Michovství" (snad „Mnichovství") a zvlášť „T u 1 í n o v" . . . „Losy" a j.

Bílov jest dosti vysoko položen, na severu zdvihá se pohoří vysoké 586 m; jest to jmenovaný „Džbán" a „Bukovec", nejvyšší místa okresu kra-lovického. Ale i v této poloze pěstují všechny druhy obilin. Půda je těžká, mokrá, místy močálovitá. Suchý rok neuškodí rolníkům tolik, co léta mokrá. Proto hospodáři nyní pilně pol? vápnem mrví.

Tím, že krajina tato od ostatních částí okresu byla jaksi nejvíce vzdálena a s+yk občanů tím omezen jen na nejnutnější styky, vyvíjela se sama svým zváštním způsobem. Zachovalo se tu nejdéle a nejvíce různých starých zvyků, obyčejů, ba i kroje staré nejdéle se tu nosily; mnoho jich „Národopis, museu" darováno, mnoho se jich půjčováním ztratilo a letos jich i mnoho shořelo. Požárem tím bylo i sedm obydelních domků a mnoho hospodářských budov zničeno. Ale levá strana vesnice je dosud zachovalá a původní.

Pěkně hodí se к těmto omšeným, starým idylickým domkům lidé, žijící ještě myty, báchorkami, kouzly a čarami. Jsouť vžité do nich, do prostých venkovanů měrou neobyčejnou, dědí je pokolení po pokolení, vnuk po dědovi zároveň s těmi domky snad. A marně snaží se kultura přemoci je a sama nahraditi ztrátu jejich světlem pravdy a zkušenostmi vědeckými . . . Zdá se to vše příliš slabé proti jich kouzelné, tajemné moci. . !

Marně by ses. namáhal vyvráti ti sousedům mnohým, že pouhou smyšlenkou jest domnění, že jde-li se ze sousední vesnice, Sedlec zvané, v noci do Bílova, musí se zblouditi! Zjeví se velký pes, ať se vzal, kde se vzal — bude po tobě očima kouleti, zmate tě nadobro a ty jdeš, stále jdeš, nemá konce tvoje cesta; pes zase tak podivně zmizí jako se objevil —• a ty chodíš stále, chodíš do rána a do Bílova vrátíš se až s ranním kuropěním. "Jsou tu dosud lidé, kterým se to přihodilo . . . „Ještě horší je to „pod Křížky" v lese! Odtamtud člověk „kor" nepřijde. Přijde na člověka taková únava, že usedne-li, usne — a spí tam třeba celý týden, až jej někdo probudí. A zdrží-li se pastevec s dobytkem na lukách těch až do večera, pasou se krávy potom tak hltavě, že jenom velkým úsilím dají se odtrhnouti. Večer pak místo mléka dojí samou krev." Dosud můžeš od zdejších pytláků slyšeti, že všude půjdou na čekanou, jenom ne k lukám „pod Křížky".– –

Se stejnou přesvědčivostí budou ti vypravovati, že před 60 lety chodil za „Káčou Petrojc", která prý nebyla ani ženou ani mužem, Vodník v zelených, pěkných šatech a s peřím za kloboukem. Nosíval jí cukroví a všelijaké pamlsky. Co však nesnědla a nechala do rána na stole, změnilo se v koňský trus. O každé muzice ze všech děvčat nejvíce tančívala Káča. Tančila sama! A když se tomu ostatní divili a ptali se jí, s kým tancuje, pravila: „Což pak jej nevidíte, vždyť je to můj „vodní ženich"; a jak je dnes nastrojen, podívejte se!" ale nikdo ničeho neviděl — jenom viděli Káči, jak se směje, jak se pořade s někým baví a jak šíleně každý kousek tančí. Vypravovala častokráte, že, šla-li do Královic kolem rybníka „Litvína" (nebo „Oleský" zvaného), vyhříval se na hrázi vodní její muž a vždy zval ji, aby se šla s ním podívati na krásný byt jeho, že nemusí se obávati utopení;