nucuje к poslušnosti. Začne mu zpívati, podá mu hůl — a medvěd tančí, padá, staví se mrtvým; medvědář křísí jej к novému životu — zase vstává a jde dále.

Další, velice zdařilou figurou, která je také všeobecně oblíbena u všech maškarád jest žid. Žida poznáš mezi všemi na první pohled. Tak bývá podařený. Proto volí se vždy za tuto maškaru nejobratnější hoch. Oblečen je zcela jednoduše. Modrou kazajku ovšem musí míti a hodně záplatované kalhoty, které nesmějí míti nikdy všechny knoflíky a jsou neustále částečně rozepjaty; kouká-li z nich šňůrka od povláček, je-li jedna nohavice ohrnuta, takže viděti jest rozvázané povláčky dole, s nimiž v ladném spojení jsou špinavé onuce, vykukující z roztrhaných ,,perek", s hodně ušoupanými a „vy-šmaťchanými" podpatky a zdviženými špicemi a za růžek vyčnívající červený, ušňupaný kapesník — pak dodává to jen většího lesku a rázovitosti naší maškaře. Povedená, ošklebená maska, šilhavé oči, ohnutý nos s ušlechtilou bradavicí na špičce, štětinovité vousy, dlouhé popejřené vlasy a usmolená, oválená „dolka" (čepice zvláštní, kterou židé nosívali) stupňuje jen komický výraz této figury. V ústech malá dýmka, po jejímž troubeli teče potok slin, které s popelem dýmky zvláštními pochybenými pochody a procedurami chemickými utvořily zvláštní valounovitý povlak, svítící se jako nejpodaře-nější politura — a na hřbetě zvláštní nosítka, která jsme ještě před 10—20 lety vídávali na našich „galantérnich kšeftířích", kteří zásobovali naše vesnice — v ruce křivá, odřená hůl s nataženým zobákem — — — to vše ti

věrně vykouzluje ony charakteristické „kalunkáře" a „grány", kteří žijí ještě v upomínkách tvých na minulá léta tvého dětství, že neubráníš se a spěcháš ke kulhavému žídkovi, aby sis od něho koupil něco — ať už cokoliv a slyšel jeho líbezný hlásek tremollový, jímž nabízí každému své „phrimha vharhe". — —

Pastýř je dvanáctou figurou maškarního průvodu. Dodává mu zvláštní živosti a rázu čistě vesnického. Jako nepostradatelný jest pastýř pro naše vesnice, tak nesmí ani v maškarním průvodu chyběti. Už jeho zjev je docela originální, takže postaviti tuto maškaru nevyžadovalo nikdy velké fantasie; byla všem občanům příliš dobře známa. Kdo by neznal veselého, obratného muže v krátkém, к bokům sáhajícím kožichu, pěkně beránkem černým lemovaném, v žlutých, krátkých koženkách, které jsou u kolen těsně spjaty a stuhami ozdobeny — a v zelených pěkných punčochách a těžkých šněrovacích střevících?! Ten je tak známý, že každé dítě zvěčnilo si pastýře, či jak se říká také „slouha", na věky ve své paměti a pozná jej už od zdáli podle dlouhého biče, „karabáč" zvaného a trubky. Každý zná ten známý praskot, který se ráno a odpoledne rozléhá vsí, když se vyhání dobytek. Jak mohl by se maškarní průvod bez něho odbyti! A jak pěkně mu sluší ten široký klobouk! Dělá chlapíka, že málokterý švihák se mu vyrovná. Úkolem jeho jest oživiti maškarní průvod a dodat mu venkovského rázu. Také skutečně pastýř první vyběhne a silně několikrát zaprášíme, což je znamením, že průvod již jde. Utíká pak k nejbližšímu houfu zvědavců a prohání je. Pastýř v prvé řadě náleží dětem a tak má hlavně s nimi co dělati. Je obyčejně od ostatního průvodu oddělen a docela na jiném místě, kde se pozornost nejméně soustřeďuje. Tak vždy překvapuje hloučky děvčat nebo kluků, kteří pozorovali průvod ostatní a nevzpomněli na pastýře. Hned vidíme jej zase, jak si pansky vykračuje a troubí, nechává hloučky s pokojem a míří ke svým, aby alespoň na chvíli doplnil neplný počet jejich. Svůj příchod ohlašuje silným zapráskáním . . . Ale za malý okamžik slyšíme zdáli hluk, promísený