křikem dětí a výskavým smíchem dívek. Tážeme-li se sami sebe co to — dostáváme již odtamtud odpověď v podobě ohlušujících ran pastýřského ka-

rabáče — — Zkrátka figura pastýře dodává maškarádě zvláštní opravdovosti

a působivosti.

Podobnou funkci zastává i kominík; vybírá se к této figuře obratný, smělý hoch, který je černě oblečen, s černou maskou v obličeji; má na hlavě kominickou čepici. Přes rameno křížem ovinutý „ježek" na dlouhém rákose, v ruce koště a na druhém rameni žebřík. Zase je velice věrně vystrojen, takže mu neschází z toho, co kominík má mít, docela nic, ani pantofle! Proč i kominík byl přibrán do maškarního průvodu, dá se myslím docela snadno vysvětliti. Jest to více méně vzácný zjev v zapadlé vesnici. Docházíť sem kominík třikrát do roka a vždy vzbuzuje jakýsi němý údiv a u dětí je dosud posledním z existujících strašidel. I staří vzpomínkou na dětská léta vybavují si představu kominíka — vzpomínají na onu úctu, vážnost a strašidelnou úzkost, již vzbuzoval v nich tento řídký zjev. Zvěčnili si jej proto i ve své roční maškarádě к vůli témuž dojmu a potom i proto, že potřebovali něco. co přivádí diváctvo к strnutí zvláštnímu, při němž možno výborně „krásti". Nemyslím to dosloyně; ale bývalo to již starým zvykem, že náš kominík při vymetání vymetalvše; tedy i co mělo větší cenu než saze! Na př. maso v komínech. To byla jedna z nej důležitějších funkcí. Té také kominík vždy plně dostál. Ostatně s tou krádeží to nebylo tak nemorální; byl to nucený výkon samým obecenstvem uložený, aby úloha byla sehrána dokonale. Patřilo i to do maškarády odjakživa a proto se to vždy zachovávalo. Čím obratněji a nenápadněji provedl tento zlodějský kousek, tím lépe dostál svému úkolu a tím způsobilejším ukázal se, že vžil se do toho, že způsobilý je funkci tu náležitě plniti a že volba byla šťastna. Vidíme jej každou chvíli jinde; jednou kráčeti zcela volně se žebříkem na zádech po návsi a za okamžik prochází se po klobouku střechy některého doskového domku, brzy vidíš ho, jak schovává něco pod kabát... a vkládá to bábě do nůše! Zase někoho dovedně obral.

Podobným strašidelným zjevem, který má budit obdiv, je strašidlo. Maškara tato upraví se dosti jednoduše. Vybéře se největší z mladíků, obleče bílou sukni dlouhou a bílou kazajku. Pak vezme se tyč asi 3 m dlouhá, na jejímž konci přibije se příčně kratší dřevo v podobě ramen. Na tomto konci vycpe sé „bába" do kazajky, udělá se hlava, převáže maskou a zakryje šátkem, zavázaným jak vidíme u venkovských žen: křížem oba cípy pod bradou se přeloží a za krkem zaváže se na uzel tak, aby cípy dolu visely. Od pasu vycpané figury se spustí dva sešité dlouhé ubrusy bílé, aby zakrývaly v podobě pláště i dolejší maškaru. Hoch drží figuru vycpanou nad sebou a dle potřeby ji zdvihá, takže strašidlo se nápadně zvětšuje a nebo zase se zmenšuje. Tato strašidelná maškara dodává zase celému průvodu rázu fantastického a odpovídajícího cele duši našich venkovanů, která ráda ještě se kochá v podobných záhadách. Jest v tom ohledu skutečně nevyčerpatelná ... Po vykonané obchůzce pověsí se strašidlo do místnosti taneční, kde visí až do půlnoci. Připomíná snad umírající masopust. Poněvadž celé odpoledne berou si děvčata sama к tanci, stane se, že mnozí hoši „zůstanou stát," a tu dojde na strašidlo! Tančí s ním, skáče z kouta do -kouta a — brzy má kolo prázdné; neboť dívky utíkají strachem ze sálu a křičí: „Strašidlo, strašidlo je tu!" a Strašidlo má za chvilku „solo". Po tanci zase se pověsí na své místo. Děvčata před půlnocí hledí se ho zmocniti a roztrhají je. Ovšem, že dlouho svádí s hochy boj, nežli se jim to podaří. Připadá tudíž Strašidlu nejdelší úloha ze všech.