Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 2

moravského aneb od vydavatele „Národních báchorek moravských a slezských". Spíše však klonili bychom se к této druhé eventualitě.

U německého lidn byla tato povídka nad míru oblíbena a od poloviny 19. století máme řadu zápisů. Verse sbírky J. W. Wolfovy 4) začíná motivem dosti rozšířeným, že se nástupcem královým stane, z jeho tří synů, kdo přiveze nejkrásnější nevěstu, jen že motiv tento není propracován, než zatlačen právě motivem nás tu zajímajícím. Nejmladší syn dostal královskou princezku za ženu způsobem velice snadným beze všech překážek. Když několik let mladí manželé spolu žili, odjeľmuž s bratrem svým, vyměniv s ženou znamení života a věrnosti: žena dostala meč, který pokud zachová svou čistotu, znamená mužovu věrnost, a muž dostal sněhobílý plášť ženin, který pokud zachová svou běl, znamená neporušenou její věrnost. Na moři byli oba bratři od námořních lupičů zajati a přivezeni к sultánovi. Ten s nimi tím ukrutněji nakládal, když zvěděl, že mladší z nich jest manželem princezky, která ho kdysi potupně odbyla. Utrpení ulehčovalo jenom, že šat mladšího při vší té špíně, ve které stále byli — lože své měli v chlévě psím, který se nikdy nesměl čistiti — přece zachovával svou bělostnost. Naopak s velkým žalem spozorovala žena skvrny na meči, poznala, že se mu přihodilo neštěstí; rozhodla se, že se za ním vydá a že vše vynaloží, aby ho zachránila. Právě když se chystala к odjezdu, přijel kdysi jí zhrzený nápadník, sultán, a opakoval své nabídnutí. Odpověděla mu: ,,Vaší manželkou nemohu nikdy býti i kdybyste byl císařem celého světa," a nechavši ho stati, odkvapila. Převlečena do šatů poutnických, vzala si svou- harfu a šla к večeru na břeh mořský, kde byly lodě sultánovy. Sultan obměkčen písněmi h':rfeníkovými, zval harfeníka-ženu, aby s ním cestovala. Svolila, přisáhne-li jí, že splní tři její přání. Sultán oblíbil si nanejvýše harfeníka, a sotva přijeli, musel hráti u tabule sultánovy. Když tabule se končila, otevřely se dvéře a tu vešli psi a s nimi oba princové. ,,To všecko jsou moji psi," řekl sultán a hodil princům několik soust, ale ihned je chopili psi. Druhý den hrál harfeník v zahradě, kde se slunil sultán a otroci pracovali. Sultán ptal se harfeníka, zná-li oba prince, kteří jsou z její země. Ale on zapíral, že není ani ze země, kde byl od sultána nalezen, ale přece chce s nimi promluviti, rozumějí-li jeho jazyku. Promluvil k nim divnou hatmatilkou, jíž ovšem princové nerozuměli. Namluvila pak sultánu, by jim dal jemnou práci, plésti košíky, vyřezávati klece a jiné ozdobné práce, o kterých věděl, že je umějí. Při obědě pak hodil harfeník princům nejlepší sousta, opakoval to při každém obědě, až se sultán rozmrzel, a řekl mu, aby šel domů, jak se mu zlíbí. Harfeník byl svolný, ále žádal, aby předem splnil tři přání, jak bylo vymíněno, a sice: bílého psa, t. j. prince oděného bílým pláštěm, druhého psa-prince, a lod s penězi a mužstvem, aby se mohl vrátiti do své vlasti. Sultán třebas rozhněván, musel svoliti, neboť byl přísahal, že splní jeho přání. Гак dostali se princové do své vlasti. Harfeník zmizel a sám šel do hlavního města; tam zvěděl od poutníka, že princezka byla pomluvena z špatného života a slíbena veliká odměna tomu, kdo ji přivede. Rekl poutníkovi, že si může odměnu snadno vydělati, ať ji předvede. Byla uvržena do vězení. Když týž den večer přišli princové do města, zvěděli všecky ty pomluvy o princezce, jakož že právě byla chycena a uvězněna. Princ odvolávaje se na bělost svého šatu, nevěřil. Druhého dne byla princezka odsouzena na šibenici. Před smrtí vyžádala si milost ještě — převlékla se do poutnických šatů, zapěla píseň a dle toho poznáno, kým byli princové vysvobozeni.


4) Deutsche Hausmärchen, 1851, str. 98, č. it.

Předchozí   Následující