k četným sporným otázkam vedeckým. V prehistorické archeologii, praví, Íze postupovati dvojí metodou, uměleckoprůmyslovou, jež stopuje pouze vývoj forem prehistorických artefaktů, nebo etnografickou, již si autor zvolil,, a jež vyhledává a vzájemně odlišuje teritoriálně ohraničené skupiny individuálne se rozvíjející, v každé zemi jinak zvrstvené eventuálně jiným vlivům, podléhající a svérázně působící na okolní oblasti. Metodou tou prý postupuje každý, kdo se na archeologu Evropy nedívá „brejlemi systému period" (kámen, bronz, železo). Na svých cestách Evropou přesvědčil se autor často, že bronz není rovnoměrně jako homogenní vrstva rozdělen po všech zemích, nýbrž koncentruje se na oblasti s jistým ritem neb osídlením, v nichž má charakteristické formy a z nichž působí do svého okolí. S ním souhlasí též braniborský archeolog Voss. Nelze tedy dle Píce system period, jenž Vznikl v zemích severských a pro ně platí, aplikovati na celou Evropu. Že se na něm v Německu lpí, má svou příčinu jednak, že tam v popředí bádání archeologického jest směr uměleckoprůmyslový, jednak „dogma" o pozvolné evoluci Praarijů z lidu dánských hromad odpadkových.

Evropa není a nebyla prý nikdy, ani v dobách prehistorických, jednotná nábožensky a národnostně. Dnes románští národové jsou valnou většinou katolíky, Germáni protestanty, Slované víry řeckovýchodní a turečtí kmenové věří v islam. Jest tudíž dnes mezi národností a náboženstvím jistý vztah, jenž byl jistě již v prehistorii, neboť vidíme, že ritus, jediný svědek zašlých náboženství, jest omezen na jisté oblasti, v jejichž hrobech a sídlištích nalézáme též svérázné ozdoby, zbytky národního kroje. Možno prý proto říci, že náboženství bylo právě tak součástí národnosti jako kroj, nebo lépe, že zvláště v dobách prehistorických ritus může platiti za výraz náboženstvu právě jako zbytky kroje, ozdoby v hrobech a sídlištích nalézané za výraz národnosti. A dále praví Píč, že růzností náboženství byla podmíněna různost umění, hlavně profánního, neboť v něm se uplatňuje jednak národní povaha v akomodaci nových uměleckých motivů, jednak konservatismus v krajinách, ležících stranou od kulturních tepen. Tak n. p. původní národní kroj zmizel v Evropě v době římského císařství, a od té doby dává tón moda, jež se u vyšších třid dříve uchytí, u lidu pak se uplatní později a pozmění. Totéž platí tuším i v prehistorické archeologii; chceme-li poznati život, bohatství, industrii, kroj atd. lidu v některé zemi jako celku, jest nám. pramenem materiál z hrobů a sídlišť celé masy, chceme-li však trvání té oné-slmpiny označiti chronologicky, studujeme inventář hrobů bohatých velmožů, neboť tam jsou nejmladší a pro datování směrodatné předměty módou zaváté. Píč uvádí několik zajímavých příkladů konservatismu domácího nářadí, zvláště keramiky. Dlužno si však s největší opatrností věsti při prohlášení té oné formy za identickou s formou prehistorickou, a jistě-jest nesprávno, když kníže Windischgrätz z podobnosti některých nádob z Vačského pohřebiště s nádobami dnes u Slovinců v Krajině užívanými připisuje východoalpské žárové hroby s kulturou hahštattskou Slovanům-Latěnský pluh, jenž byl u nás poprvé na Hradišti u Stradonic, dosud oře-na Kijevsku žírnou „černou zemi" a též v Čechách jest hojně užíván a sluje rádlo. Tím dle Píce pozbývá interesu spor, zda „pluh" vzniklo z „Pflug" či obráceně, neboť tento název byl snad dáván pozdější, totiž římské formě-oradla, jež se v Cechách, udržela dc XV. stol.

Etnograficky nejednotná byla Evropa již za neolithu, neboť mapa jednotlivých typů keramických vykazuje ohraničené okresy, nikoli však vrstvy nad sebou položené a rozšířené po celé Evropě. Otázka, který typ-