Z pamětní knihy Čechů v Krušici ^v jižních Uhrách).

V jižních Uhrách máme 8 ryze českých osad1) a mimo to řadu míst se značnými českými menšinami. Jedno takové místo jest obec Krušice, nedaleko Belé Crkve, kde r. 1900 z 2.209 obyvatel bylo napočteno 481 Čechů. Laskavostí р. Jos. Studničky, с. а к. šikovatele v Belé Crkvi byla mi zaslána psaná kniha, jež na prvé stránce má tento nápis: „Pamětní kniha pro obyvatele české obce Kručické, zřízená péčí kostelního výboru, sepsaná dle ústního podání nejstarších osadníků na památku pro budoucí pokolení k upamatování na prvnějši časy, pohnutky a pokračování zdejší; psaná od zde bývalého učitele Václava Kýského léta Páně 1890." Učitel Kýský, spisovatel knihy, narodil se r. 1837 v české obci Gerníku (Weizenriedu) v jižních Uhrách. Původní jeho jméno bylo Václav Stehlík, jméno Kýský přijal na domluvu děkana v Belé Crkvi, který prý mu dokazoval, že jako státní příslušník maďarský a učitel měl by mí ti i maďarské jméno. Přes přeměnu jména zůstal však Kýský upřímným Čechem a získal si o Krušici velmi značných zásluh. Jeho češství nejlépe se jeví v úvodu к pamětní knize: úvod je psán s takovou láskou к Čechám, že ztěží jen lze uvěřit, že autor v Čechách se nenarodil. Hlavní příčinu vystěhovalectví vidí v utiskování českého lidu německými vládami. Země česká „tato nejskvostnější a nejdražší perla v koruně císařství Rakouského, rodná to kolébka našich otců a matek" je země „všemi plody od Všemohoucího štědře požehnaná" a „bývalo v ní blaze za panování králů od národa vyvolených", zvláště pak za panování „národního krále Českého Jiřího z Poděbrad". „Za pozdějších německých vlád stal se s blahobytem českým ponenáhlu převrat, země stala se lákadlem cizinců totiž Němců, ti bohatli a tučněli a synové vlasti od živlu germánsko-židovského vyssáti byvše chudli" a pak do ciziny se stěhovali. Jinou příčinou vystěhovalectví dle p. Kýského je, že z přirozeného bohatství země nemá prospěch malý rolník a řemeslník, nýbrž „zlomyslný, nesvedomitý špekulant."

Podáme zde hlavní data z pamětní knihy, pokud jsou všeobecně zajímavá.

R. 1827 vydali se někteří vystěhovalci ne do cizozemska, jako jiní činili, nýbrž do Banátu. Shromáždili se ve Vídni a, až jich bylo větší počet, byli zároveň s jinými vystěhovalci dopraveni velkou lodí na státní útraty do Banátu. Tam založili místa Gerník (Weizenried), Biger (Schnellersrahe), Aibental a Šumici. Z počátku dostávali od vlády podpory (dospělí 6 kr. či 2 groše vid. čísla denně), jež později zmenšeny a po 4 letech vůbec zastaveny.

Práce přistěhovalců byla těžká a zdála se marnou: uprostřed lesů nebylo ani lze něčeho vydělati, o potraviny byla veliká nouze: ze Schnellersruhe bylo do města 10 hodin cesty, z Weizenriedu 5 hodin. Cesty byly neschudne, jezdi ti se tam nemohlo a všechny zásoby bylo nutno přinášeti na zádech. I zakoušeli tak dosti bídy a nedostatku i hladu. „Byliť naši otcové do takových vrchů a lesů přivedeni, že nebylo než oblohu nebeskou viděti a kolem sebe pravelké lesy. Stromy — buky a duby — byly takové tloušťky, že 4 muži je sotva mohli obejmouti a tyto staleté velikány měli naši otcové po-