Ze skvělých barev nejprve zmizela červená barva, připravovaná ze zlata. Mufilové pece, kterých bylo potřebí ku třetímu vypalování (v mírném ohni) vyžadovaly. mnohem více práce na džbánkáři, kdežto výrobky modré, které také šly na odbyt, měly tuto práci ušetřenu. A tak modré zboží zatlačilo přirozeně červené zboží úplně. Poslední vyškovský mistr, který pracoval červenou barvou — aspoň ještě r. 1816 — byl Isidor Machain. Ale červená barva se mu již nedaří a místo dřívější lesklé, purpurové, nastupuje barva mdlá. Richter, který se stal mistrem r. 1837 a učil se mezi r. 1828 a 1831, nedovedl již přípravo vati červené barvy. V Bučovicích udržela se červená barva, která tam přišla později a, jak se zdá, z Vyškova, déle a kvetla právě nejvíce, když se ve Vyškově rozšířila barva modrá.. Této okolnosti využit-koval tovaryš Jan Velký, který pracoval v Bučovicích, a přestěhovav se do Vyškova, počal tu zase malovati s velikým úspěchem červenou barvou, která na rozdíl od dřívější má jasnější a veselejší ráz. Jsou to džbánky, mísy, talíře, pomalované hrozny, růžemi, obrazy P. Marie ve čtyřech barvách, z nichž zvláště převládá červená se zelenou. Výrobky jeho nabývaly odbytu zvláště v německých osadách, takže kupoval si i od jednotlivých džbánkářů bílé vypálené zboží, které si sám maloval a po třetí vypaloval. Dle vypravování džbánkáře p. Karla Skalického měl svou zvláštní pec (mufflovou), kde vypaloval své zboží při zvláštní mírné temperaturę. Odtud nazýván je z počátku na rozdíl od ostatních džbánkářů v matrice „Mahler". Jméno jeho se uchovalo v tradici až po dnes a starší pamětníci, uvídí-li červeně malované zboží, říkají, že je od Velkého. Velice ostražitě střežil svého tajemství a s jeho smrtí vymizela červená barva úplně z keramiky vyškovské.

Vedle těchto směrů udržel se ještě dié bučovického slohu (geometrického) zvyk užívati čtveřice barev jako jsou: zelená, fialová, která stále více hnědne, až přechází úplně v hnědou, žlutá a někdy i modrá. Tohoto způsobu užíval zvláště Jan Patermann, který pocházel z Bučovic. Nádoby takto pomalované jsou rozmanitého druhu. Jsou to mísy a talíře s fialovým anebo hnědým jelenem, talířky s příborem, se žlutým empirovým pomníkem, se žlutými ptáčky, světskými postavami jako jsou: střelci, sedláci a j. Později se tento směr zvrhl v šablonovité malování t. zv. cikánských bud, které byly hojně zasílány do Uher.

Konečně ještě zvláštní směr v keramice vyškovské tvoří v různobarvém zboží zvláštní žlutá barva, blížící se okru, která má mnoho odstínů od barvy kávově žluté až do pomerančové. Byla připravována z kovové rzi. Ku výrobě její kupovali džbánkáři od soukeníků dráty, jimiž byla vlna poutána v pásma, močili je a z roztoku připravovali barvu. Čím silnější byl roztok, tím červenější byla barva. Této barvy z počátku užívali jen jako žluté barvy s jinými barvami, jak jí je použito na džbáně Františka Mátžkala z Dernovic z r. 1848. Později však se jí užívalo místo bílého polevu a to zvláště v rodině Perniců. Richter se přidal později také к tomuto směru, ač ne výhradně, avšak barva jeho vyniká čistým pomerančově červeným odstínem.4)

Mistry, působící v 19. století máme v několika seznamech výdělkové daně a to z r. 1825—27, r. 1833, r. 1842, r. 1858—61, dále v seznamu živnostníků z r. 18495) a seznamu obyvatel města Vyškova z r. 1850, kde máme také všecky tovaryše, tehdy žijící.