Nejrůznější nálady, jež v nás vyvolávají tyto hlavní momenty života vůbec, jsou jen ohlasem psychologických processů, odehrávajících se někdy až na samém dně duší lidských.

Není nezajímavo všímati si náladových projevů lidské síly produktivní v každém směru a — za všech okolností. S toho stanoviska však přihlížeje к písni lidové, jako součástce života kulturního, blížím se vlastně víc a víc к chaotickým mlžinám, z nichž tak krásně prozařují ty jasné paprsky . . . Ani z písní lidových, jež jsou nefalšovaným zdrojem přirozenosti, nelze načerpatis dostatek poznatků pro umělé znázorňování vnitřního života skladebnými motivy už proto, že písně lidové nesmí na-podobovati skladatel, snaží-li se docíliti co nej účinnějšího hudebního výrazu národního, event. k m e n n é h o. Zpívá-li si na př. svou vlastní notou Hanák:

— jsem zajisté právem zvědav: jakým asi způsobem projevil by tutéž „prosebnou" náladu — za těch že poměrů a okolností — třebas k o p a n i č á r, jakým způsobem Valach, H o r á k a t. d. Napadá mi však zároveň otázka, zda nebylo by illusorní chtít takto psychologicky stopovat projevy životních nálad jednotlivých kmenů národních a z nich konečně aplikovati i na hudbu umělou ! ?

Svého času mluvilo se i psalo o umění „moravském". Jako by skutečně existovalo nějaké specielní umění u nás — na Moravě — jako by naši bratří v Čechách byli v umění vlastně za námi a jako by jen k nám měli chodit na křišťálovou vodu, která jedině na Moravě se může piti... Konec konců však? Jak obláček letního blankytu časem rozplynuly se všecky ty ideální touhy naše a sny o umění „moravském", a zbylo jen — silné umění silné individuality. Proto už dávno, mluví-li se o hudbě národní v pravém slova smyslu, stejně věříme Janáčkovi, jako Smetanovi, neboť etnografická barva národních či kmenných nápěvů lidových, z níž plyne i moje pojednání o písních kopaničá r-s k ý c h, nepřestane býti tajemným kouzlem, vábícím neodolatelně skladatele myslícího.

*