Jen úlohy zpěvní náležitě rozdělit, a máme hotové duetto „zamilovaných" — mnohých oper! Už však zbytečně bych dále vykládal o tom, co samo vždy vysvitne z nápěvů písní, pustí-lisenanějen paprsek světla... Jak bylo lze pozorovati: jest povaha nápěvů kopaničárskýčh podmíněna vždy a jen náladou, resp. povahou kopaničárů samotných. A že kopaničáři jsou lidé přirození a zároveň neobyčejně ori-ginelní, jsou takové i jejich nápěvy písní.

*

Stejně významné jest sčasován í.f čili rytmus kopaničárskýčh písní. Je srostlý s nápěvem, jemuž z pravidla předpisujeme — takt. V písni kopaničárské •— jako v každé lidové — jest nám však takt přirozeně protivný. Jen tenkráte s ním se spřátelíme, milujeme-li bohaté sčasovky a sčasování vůbec, v němž budoucnost má snad ještě moderna hudební. Ale i tu třeba považovati takt za nutné zlo. Odstraníme-li jej z písně — nepravím z každé —je po ní. A drobiti sčasovky: tím hůře! Zde tedy rozchází se theorie s praxí nadobro, na štěstí však stejnou měrou obojí uplatňuje se — v reprodukci. Hledáme tudíž interprety, jichž reprodukce písní lidových vážíme si — už i vzhledem k deklamaci, často „všelijaké" — zrovna tak, jako třebas „Senty" Destinnové, nebo Burianova „Lohengrina". Nesmíme ovšem nikterak podceňovati významu písní lidových! Jinak octli bychom se na protivných pólech, jež nikdy sblížiti nelze . . . Takt — jako důsledek sčasování — hraje tedy závažnou roli nejen v hudbě umělé, ale i v lidové.

Kopaničárský, resp. slovácký, nazval bych takt dvoudobý: 2/4 nebo -|, případně j. Jeho těžší a lehčí doba připadá mi jako líc a rub, jenž — životně — zvláště na kopanicích bije do očí. Nevím, ale tuším, že jen proto dominuje v písních, že jen proto nápadně konvenuje kopaničárovi, jenž ve.ioo případech používá ho průměrně 87krát. Zajisté dostatečné % pro oprávněnost názvu „slováckého" taktu!

Celkem tedy vykazují písně kopaničárské sčasování: v taktu dvou-dobém, poměrnězřídkavtrojdobém:-|. S těmito dvěma typy taktovými vystačíme úplně, sbíráme-li písně na kopanicích St. Hrozenských, ba dlužno podotknouti, ž e skorém ani nehodí se jiný takt pro správnou jejich notaci.

Sčasovací specialitou kopaničárů lze však přece nazvati něco: písňové rytmy ustálené, t. j. často se opakující, jež má každý kopaničár vkrvi, Kde se vzaly, tu se vzaly, jindejichnení. V taktu \ jest to rytmus po skupinách triolových na i. i 2. dobu, pak na 1. dobu — z pravidla se zakončením známého typického útvaru slováckého na 2., lehčí a na i., těžší dobu, t. j.: