Z kopanie St. Hrozenských.

(Dodatečné glossy^k mé sbírce_kopaničárskýchipísní.) •

(Dokončení.) 3

V písni poslední poukázal jsem na překvapující, suggestivní rozmach nápěvu, jehož bylo ■—jak jsme poznali — potřebí, aby planá nebyla strava duševní. Byl tudíž i oprávněn, ač nepadá zde ani tak na váhu: skutečnýobjemtónový. Takto však zajímat též, dovede kopaničár. Jak znamenitě vyzná se v ekonomii -— nejen na své horské kamenité a draze vykoupené půdě rodné, ale i na poli písňovém, dokazuje v event. případech. Tak nervósní, podrážděné staré panenky na Zítkové na př., které jsou jen. proto podrážděny a nervósní, že se n e-v d a 1 y, zpívají si:

Přihlížíme-li už к zmíněnému objemu tónovému: nelze tu považovati zpětnou kvintu h—e za známku slabosti invenční. Ba právě vtipem jest i nápadem, jemuž skutečně se podivujeme v této písni. Více však rozpínají se tu dohady světobolné: kdož může za klid, blaho a štěstí, jímž oplývají třebas novomanželé, kdo ■— za neklidnou, těkavou i rozháranou mysl staropanenskou či staromládeneckou!? Jisto jest, že „šťastným" v duchu leckdo závidí, nic však na plat, nemůžeme si pomoci! A staré panenky na kopanicích? Nevědí si také rady . . . Proto aspoň si ulevují ■— písní, jejíž nápěv ■— v důsledcích přirozených -— jako by úmyslně tratil barvu. Za to — touže barvou podmalována: tónina i rytmus; není tudíž píseň tato zcela obyčejná.

A tak to jde dále. Zazpívejme si ještě variant známé písně: „Ančička malučká . . .", jak pěkně nápěvem kopaničár své „milé" se táže: ,,. . . hdze si bola, ked si si čižmičky zarosila?", a jak Ančička ještě pěkněji, líbezně, svému „milému" odpovídá: „Bola som já v hájíčku, žala som tam travičku, duša moja!" Není-liž to samá rozkoš, jíž zrovna plýtvá tato písnička: