str. 197
c) Keď som já, Bože mój,
na robotu išla,
ani má mamička
za mňú ven neišla.
Ani má mamička,
ani mój tacíček,
leš mňa vyprovádzal
švarný šohajíček.
d) Na vrch Lopeníčka
stavjajú novýr krám,
čo ci tam, má milá,
čo ci tam kúpic mám?
Kúpiš mi tam, kúpiš,
čo ci budzem kázac,
peknú šnurovenku,
naše ruce zvjázac.
e) Zpievaj si, má milá,
j ako's zpievávala,
Dudz taká veselá,
jako's bývavala.
Nemôžem, šohajko,
taká veselá byc,
němóže se ve mně
srdco rozveselic.
|
Ze druhé skupiny taktu |:
a) Huboký potočku,
už som ťa vymáčal,
už som k vám, má milá,
už som k vám dokráčal.
Huboký potočku,
už som ťa vyzbrodzil,
už som k vám, má milá,
už som k vám dochodził.
b) Chodzili chlapci k nám,
zě čierné oči mám,
ale už nebudú,
zě mrcha brata mám.
Prosím ťa, bratříčku,
poprav sa trošičku,
chodziła k nám chasa,
budzę chodzie zasa.
c)Zatancuj si, dzievča,
zatancuj si se mňú,
dokel mňa husári
do vojny něveznú.
Keď budú husári
do vojny veibovac,
budzeš mňa, dzievenka,
budzeš mňa banovac.
|
Mohli bychom dále čisti —snad do únavy. Všude —obdivovali bychom se jen krásne poesii, čisté, ničím nezkalené, kterou nápěvně zkresluje kopaničár v t. zv. rytmech „ustálených". Sčasovky tyto arciť zpřízněných jsou vztahů: jak sestry vlastní, jež rády se mají, tíhnou k sobě a také nápadná je podoba jejich. Snad jen stáří je odlišuje? Porovnávajíce je tudíž vzájemně, řekli bychom, že z ustáleného rytmu taktu -| vyvinulo se ustálené sčasování v taktu |, Čemuž nasvědčuje i text písňový, jehož celkem daleko více připadá nápěvům ustáleného rytmuj— taktu -|.
Obojí uvedený ^rytmus je — zvláště jednotný. Ani necítíme jeho rozdílu, čteme-li střídavě příslušné jeho sloky, po případě verše z první a druhé skupiny. Jsou vždy „šestislabičné" i shodují se úplně — jako písně celé. Jen právě dvojí takt — | a \ — a nápěvné vlny od sebe je dělí, a snad i z toho důvodu kopaničárovi píseň „trafí sa na bár kerú nótu". Jinak upozorňují na sebe písně těchto rytmů též takřka ustáleným počtem slok. V obojí skupině shledáváme totiž z pravidla písně o dvou slokách, jež pojí se ve zvláštní, nerozlučný celek. Kteréž nové vlastnosti nemají všecky písně kopaničárské a lidové vůbec. Text některých poukazuje —jako někdy i „vypůjčený" nápěv, jenž se's textem nesrovnává — na písně třebas dvě.
Případů tudíž výjimečných — o jedné nebo o více slokách — poměrně málo. Z těchto pak velmi zajímavý jsou též písně o jedné sloce, jako jiné téhož počtu slok, jež jsou kopaničárovi vždy jakýmsi povzdechem, útěchou, úlevou . . . Vyskytují se" v obojí skupině; na př.:
|
