před kulturnějšími a vyspělejšími národy, kteří se přimkli ke kultuře západní, tedy v Uhrách před vzdělanějším a tudíž i hospodářsky silnějším živlem maďarským, německým a slovenským.

Novější české publikace národopisné: I. Vý-chodní Čechy. II. Vavákovy Paměti.

Živý zájem o lidovědu, jejž Národopisná výstava vyvolala v širokých kruzích městské i venkovské intelligence, nebyl trvalý. Nadšení pohaslo a důsledky této ochablosti projevily se zejména tím, že podniky a publikace národopisné nebyly — a dosud nejsou — podporovány tak, jak toho jejich význam pro národní kulturu vyžaduje. Ovšem či ruch devadesátých let měl také stinné stránky: v záplavě statí národopisných bylo mnoho prací povrchních a nepřesných, které vzešly často jen z chvilkové módní záliby a nepřinesly vědě trvalého prospěchu.

A právě po té stránce jest bilance posledních let příznivější: ubývá frásovitosti, nepřemílají se staré, dávno známé věci a nové práce přinášejí také nový materiál. Jistě tu působily pronikavě zkušenosti, získané při pořádání Národopisné výstavy, kdy pokus vylíčiti život našeho lidu po všech stránkách přesvědčivě dokázal, že pro další úspěšm vývoj našeho národopisu jest nezbytně nutno decentralisovati národopisnou práci, že potřebujeme monografií, které by vyčerpávaly určitý předmět nebo některý kraj. Tyto snahy jsou podporovány jednak lepší organisací krajinských museí, jednak tím, že redakce některých — bohužel ne všech — krajinských časopisů všímai si více národopisu, ačkoliv třeba připomenouti, že ve mnohých případech se to neděje soustavně, podle určitého, pevně stanoveného plánu.

S radostí upozorňuji zde na východní Čechy, kde vedle K. Adámka a dra. K. V. Adámka působí již po řadu let několik pilných pracovníků, kteří z ústní tradice, z městských archivů, farských pamětních kníh a soukromých, často*těžce přístupných rukopisných sborníků otiskují zajímavé stati národopisné a dějepisné. Lid i kraj toho zasluhují. Právem řekl o východočeském lidu prof, J. Göll, že „má již své místo v naší literatuře".

Na štěstí se mu dostalo klassických portretistu.

Intimní kouzlo života na vsi, ozářeného paprsky dohasínaj ícího rokoka, zachytila Němcová, Alois Jirásek podal v širokém rámci své kroniky sytý, barvitý obraz Náchodská v třicátých a čtyřicátých letech XIX. stol. a T. Nováková provedla v několika románech to, к čemu Purkyně již před šedesáti lety vybízel autorku Babičky: nahlédla hluboko do duší oněch tvrdých východočeských sedláků, kteří se v předešlých stoletích tak často bouřili proti robotě, do duší oněch podivných, hloubavých písmáků, mystiků i racionalistů, kteří přes všechny útisky houževnatě hájili svého náboženského přesvědčení.