Pověst o bílé paní v literatuře a v tradicích českého lidu.

Napsal @ARF. Wo11man.

Při pověsti o bílé paní jest nejen zajímavé sledovati, jak se podání lidové přelívá v umělé formy knižní, ale jest v tomto případě také zvláště důležito stanovití vzájemný poměr mezi umělou literaturou a tradicí. Známost pověsti v jejím útvaru ne j výraznějším šířila se cestou hlavně knižní; najde se leckterý přímý vztah mezi literaturou a tradicí, mnoho z toho, co se vydává za lidovou, národní pověst, objeví se jen jako umělá konstrukce.

Spisy, ve kterých užito jest této pověstí, náležejí buď literatuře lidové a dětské, nevynikajíce valně cenou uměleckou, bud jsou literárně významnější a užívají pověsti o bílé paní jen jako detailu к výzdobě děje. Pro vyšetření pověsti jsou pozoruhodný.

Z doby obrození jest první knížka, ve které vyškytá se pověst o bílé paní.

Jest to „Krásná Olívie aneb: Strašidlo u bílé ve-ž e. Pravdivá hystorye z třináctého století. Na česko vyložená od ProkopaŠedívéh o." Praha, 1798, (Vytištěna byla později znovu v Táboře u Al, J, Landfrasa 1844, pak v Jindřichově Hradci rovněž u Landfrasa 1858 a v Uh, Skalici.)

Originál její, kterého Šedivý neudal, čte se v Spiessových „Biographien der Selbstmörder" 1785, ,Chudý rytíř Wilibald osvobodí z rukou Mohamedánů na křížovém tažení krásnou Vlašku Olívii, Pojme jí za manželku a odveze do své vlasti k řece Rýnu'. Po tomto úvodě nasleduje vložka, rušící postup děje.1) „V německé říši u jistého města" u staré věže strašilo. O půlnoci slýchali strážní vojáci „truchlivou a pronikavou muziku", a pak se ukazovala žena v bílém rouše. Jednou stál na stráži mladý nováček; uzřel krásnou paní v bílém rouše s černou obrubou s rozpuštěnými vlasy, držící v pravé ruce krví zbarvený šátek a v levé dýku, Voják dodal si srdce a oslovil vzdychající zjev. Dověděl se, že bude vysvobozena, bude-lí míti tří krůpěje jeho krve. Voják jí je nabídl, a když slíbil, že při trojím bodnutí dýkou ani nehlesne, dala mu bílá paní jednu ránu za svého prvního muže, druhou za druhého muže, třetí za sebe samu. Pří třetím bodnutí voják vzkřikl: „Ježíš, Maria!" Tím zmařil vysvobození. Bílá paní ukázala mu pak tři švestkové stromky, „jež co prst tencí jsou, ty musejí tak dlouho růsti, až vzrostou v stromy, aby z nich prken nařezati mohli." Z těch prken musí býti kolébka, a pachole, které v ní bude líhatí, teprve ve svém dospělém věku bude mocí bílou paní vysvobodíti.'