Tato povídka, o které se praví v knížce, že byla nalezena, ve staré kronice, jest vzata asi z německé tradice lidové; nepatrně změněné varianty z Čech podává Th. Vernaleken, Mythen und Bräuche des Volkes in Österreich, Wien 1859, s. 123 a J, V. Grohmann, Sagen aus Böhmen, Prag 1863, s. 59 (= L. Laistner, Das Rätsel der Sphinx, Berlin 1889, II. s. 232 n.)

Po této vložce pokračuje se v příběhu krásné Olivíe. Sousední rytíř Mamert se do ní zamiloval, к vůli ní dal zabití jejího manžela a sám zavraždil opata, který mu zakazoval sňatek s ní. Byla na něho vznesena klatba. Olivie ho na útěku lstně opustila a vévodovi, který prováděl říšský ortel, prozradila jeho úkryt. Umírající Mamert jí zlořečil a poslal jí svou krví zkropený šátek. Když se vévoda proradné ženy nabažil, dal jí zavřití do bílé věže, a tam se Olivie „na svých krásných dlouhých vlasech" oběsila. „Tato hystorye," poznamenává autor, „byla sepsána к výstraze zlým a nevěrným ženám, а к pobožnému rozjímání, a v mnohých knihárnách na věčnou památku ji chovali. Po mnohých letech spletli lidé teprve tu povídačku, která s počátku o vojáku a bílém strašidle stojí .. ." atd.2)

Převod Šedivého liší se od krvavé historie Spiessovy jen vsunutím strašidelné pověsti do vypravování samého.3)

Dne 1. prosince 1844 provozována byla ve Stavovském divadle činohra „Bílá paní z Jindřichova Hradce aneb Bloudící ochrankyne po smrti." Čtyřaktový originál německý sepsal F. Feslítz, překlad pořídil rázovitý herec a spisovatel Jan Kaška (J. K. Zbraclavský). Překlad zůstal rukopisem, nyní nezvěstným.4)

Následujícího roku 1845 vyšla v Praze u K. Vetterle „Bílá paní aneb Sladká kaše. Národní původní fraška v jednom dějství od Hanuše Lykišk y." Autorem tohoto prvního původního, nikoli však umělého zpracování pověsti o bílé paní jest kněz Jan Vlček-Vlčkovský. „Jest to bez odporu z nejbizarnějších prací, jež kdy jazykem českým byly napsány."5)

Děj, který se koná v Jindř. Hradci 1619, rozdělen jest ve 12 výstupů. Švamberk radí své sestře Kateřině z Ludanic, choti pana Petra Voka z Rožmberka, aby se převlékla za bílou paní a pak se dala poznati svému manželovi. Účelem toho jest, „aby mu tu bílou paní z mysli vyrazili" a vyvedli ho „z blízké smrtí důmnění," neboť pan Vok „upříť si nedá, že chodí к němu paní celá bledá." V dalším výstupu namlouvá bába korenárka hlásnému kuchařku Markytku; ve dvanáct v noci chodívá prý Markytka po hrázi, a proto má tam hlásný přijití. Naopak zase vyzývá bába Markytku, aby šla v noci na hráz celá bíle oblečená. Hradní svěřuje Markytce, že viděl několikrát bílou postavu s černým stínem; bojí se, že to byla bílá paní s čertem. Všecky tyto scény jsou bez jakékoli motivace. S předcházejícím

5) Literatura česká devatenáctého století II. s. 400.