Pověst o bílé paní v literatuře a v tradicích

českého lidu.

(Výklady pověstí o bílé paní Vítkovců. Výklady mythologické; spojování bílé paní s Perchtou. Perchta v tradicích českého lidu. Bílá paní liší se od Perchty. Pravděpodobný vznik pověstí.)

Pověst o bílé paní byla vysvětlována již velmi záhy a rozmanitým způsobem. Ve velmi četných výkladech zračí se celý vývoj badání mythologického od prvních nesmělých a neobratných pokusů latinských auktorů XVII, století až к složitému srovnávacímu studiu posledních dob; každá z rychle se střídajících generací mythologických chápala se záhadné pověsti a užívala jí к potvrzení svých dohadů,

Největší pozornosti těšila se pověst o bílé paní na hradech, neboť týkala se rodů šlechtických a jest již sama sebou sensačnější všech ostatních útvarů pověsti, U nás byla záhy předmětem velmi učeného badání pověst o bílé paní Vítkovců, jež zaujímá také zcela zvláštní místo mezi rozmanitými pověstmi toho druhu; vyniká nad všecky české pověsti o bílé paní doloženým stářím a z velké části původem domácím.

První zabýval se výkladem této pověstí jesuita AlbertCha-novský, r, 1621 rektor jesuitské kolleje v Krumlově; zemřel roku 1643 jako rektor kolleje v Klatovech, ale jeho spisek „Vestigium Bo-hemiae piae" vyšel teprve 1659. Chanovský pokouší se tu34) o historický výklad, zcela ovšem v duchu své doby; bílou paní pokládá za ducba a hledí zjistiti historickou ženu, jejíž duch se zjevuje. Podle něho jest to Perchta z rodu Švamberků, manželka jednoho pána z Rožmberka. Výklad jeho je ovšem naprosto mylný, už z toho důvodu, že historie nezná Perchty z rodu Švamberků.

Daleko důkladněji obíral se problémem bílé paní Bohuslav Balbin. On zaznamenal netoliko celou pověst se všemi podrobnostmi, nýbrž přidal k tomu i svůj historický výklad; zmíněné již pojednání má 18 fol. stran, z nichž 7 jest věnováno výhradně bílé paní hradecké, „dobrému geniovi". Meškaje jako kněz a profesor kolleje jesuitské v J, Hradci, poznal Balbin na začátku druhé polovice XVII. století místní pověst o bílé paní a seznámil se i se zprávami tamních jesuitů. Pověst pokládá za starou tradici; praví: „id vetusta succe-dentium sibi homínum et quodam modo per manus porrecta traditio". Z psaných svědectví uvádí kromě Řehoře Richtera a Melchiora Píc-carta hlavně Slavatu, který „in Apologetícis suis libris" mluví o pověsti jako o známém faktu; lituje jen, že se Slavata dal svéstí jakýmsi