funkci posla. Putování práva, u lidu zvaného roubík, bylo dvojího rázu. Buď byl holí nebo byla na něm připevněna cedule. Tento roubík donesl rychtář к některému sousedu, který ho musel dále posílati."

Jelikož odevzdáním odznaku „právo" přešla soudcovská moc a právo na rychtáře, není myslitelno, že by ho bývalo původně používáno k obsílce a svolávání hromady.

Domníváme se, že vedle rychtářského práva, které mělo takřka posvátný význam nedotknutelností, měl rychtář jiný pověřující znak, jako: roubík, palici, hůl a pod., kterým se vykázal posel, roznášející po osadě poselství a vůlí rychtářovu. Oba pojmy těchto odznaků rychtářských během dob splynuly u lidu našeho v jeden význam a zůstaly jen jako přežitky zvyklosti z časů dávno minulých až do nedávna.

Staré právo býkovcové, na Moravě též žíla zvané, (obr. 1. a 2.) jest v podobě tupého válečku poměrně asi 75 cm dlouhé, sestává ze sedmí spletených býkových žil (prutů), obšitých černou koží a cvoky pobitých a bývá často pěkně vyzdobeno propletenými barevnými řemínky, hedvábným třepením, stočeným drátem a podobně. Na horním konci bývá často připevněna kožená klička nebo kroužek к zavěšení.

Právo visívalo u rychtáře v rohu světnice nad stolem, kde stávala malá třírohá almárka, „koutníce" zvaná, na níž umístěn byl krucifix a v níž bývaly chovány vzácné rodinné památky, listiny a peníze.

Toto místo bylo místem čestným, kdež sedával sám hospodář.

Na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze r. 1895 bylo „staré právo" krásně stříbrem okované, tuším z Příbramska.

Dle pamětí Dačického r. 1627 rychtář Němčický na pamět svého rychtaření dal „žilu" celou stříbrem obložiti,4)

Dr. Č. Zíbrt5) uvádí staročeské rčení „Spravedlnost je v kůži zašita a cvoky pobita", když se jí kdo dlouho dovolati nemůže a na jiném místě praví dále: „Dlužno předpokládati, že jsou to obyčeje z dob starších, dávných a nyní že se udržují jen jako kulturní přežitky věků dávno minulých."

Myslím, že není náhodou, že „staré právo" sestávalo ze sedmi prutů býčích a pochází zajisté z těch dob, kdež mělo číslo sedm posvátný význam. Mezi naším lidem zachovalo se leccos z pradávna, co snad zdá se na oko nepatrné, avšak mnohdy skrývá v sobě mnohou hádanku a jest třeba jiti jen rovnou cestou bez předpojatosti, která povede к jejímu rozluštění.

Dr. S. Seligmann ve svém krásném díle „Der böse Blick und Verwandtes" (Berlín 1910, IL na str. 128) píše, že býčí hlavy za stara jako amulety, samy nebo spojeny s jinými symboly, zejména phallickými, sloužily k ochraně proti uhranutí a dodáva, že obraz phallusa uchraňoval před očarováním a uhranutím. Neapolitánci vyslovují k ochraně proti uhranutí slovo „c o r n o", což znamená v ítal. nářečí též phallus (tamže 1, 136),