str. 215
cích Lužice saské. V mužakovském okolí posílá se místo ní „délka", malá dřevěná deska, na níž se obecní vyhlášky přilepují. Také v Dolní Lužici ve vsích v okolí Dřowka říkají kladivovité heji délka a to slovo ujalo se též u sousedních Němců.10)
Kašubové měli právo „kluka", záležející v dlouhé holi s vyřezávanou hlavou kozla, též někdy s hlavou psa — lva, ryby a hada.11)
U nás v některých obcích měli „právo" v podobě ruky, jež svírala v pěsti jakousi zbraň, snad dýku, buď z mosazi nebo železa a připevněna byla na krátkou tyč asi 30 cm dlouhou (obr. 3, předvádějící právo, jež pochází z Čech).
Další právo (obr. 4.) jest ze dřeva v podobě ruky, která má tři prsty natažené a ukazováček a palec к sobě ohnutý, což zajisté symbolisuje dovolávání se svědectví vyššího. Právo toto jest natřeno zelenou barvou a ozdobeno vyřezávanými vroubky. Pochází z Nové Vsi u Loun,
Nejnovější právo zastával též pouze meč, což pochází asi z dob pozdějších, z dob pěstního práva německého. Pamatuji se, že za mého mládí v Blansku na Moravě, měl-lí se konati „výroční trh" (jarmark),

Obr. 6. Ferule z Příbramska.
vždy čtrnáct dní před tím, zastrčena byla nade dveřmi radnice dřevěná ruka v bílém rukávě s červenou výložkou, t. zv, právo čilí „spravedlnost jarmareční", držící vztyčený meč.
Na Moravě bylo zvykem, že na ostatky „o hodech" odevzdala obec odrostlým hochům „právo" a tím propůjčovala jim pravomoc rychtářskou na dobu tří dnů. Povinností jejích však bylo po ten čas udržovali v obcí přísný pořádek. Hoši zvolili si ze svého středu tří neb čtyři „starky" hochy a tolik též dívek „stárek", která vyžádané si „právo" ozdobila pentlemí a květinami, nebo na Hané obvázala fěrtuškem, tábory a kyticemi. (Obr, 5. Ostatkové právo ze Šlapanic u Brna.)
Takto ozdobené právo pak nosili stárci v průvodě osadou a zvali vynikající osobností do hospody na hody, ale musili pilně dbáti, aby jím nebylo právo úkladně cizí sousední chasou odňato, což by bývalou velkou ostudou, a museli by ho draze vykoupiti.
V hospodě zavěšeno bylo ostatkové právo na trám stropu nebo bylo-lí právo meč, byl do trámu zabodnut a pod ním pak se tančilo.
10) Ad. Černý, Lužice a lužičtí Srbové str. 180.
11) Ernst Seefried Gulgowski: „Von einem unbekannten Volke in Deutschland". Berlin, 1911, p. 207.
|